Mňam mňam...

Gastronomický zážitek – Hmyz na talíři

V pátečním Slováckém deníku jsem tradičně našel obsažnou nabídku možných aktivit k nastávajícímu víkendu. Už mě ani tolik nezajímaly košty, houbového jsem se po Vánocích zúčastnil na Salaši, slivovicového pak před nedávnem v Bojkovicích. Ale v ten okamžik, když jsem spatřil možnost ochutnávání hmyzu, zbystřil jsem pozornost, ba dokonce musel si protřít oči. Hmyz a jídlo? To snad někdo nemyslí vážně? Přirozeně jsem musel být u toho.

Do Velehradu to byla v nedělním odpoledni z Uherského Brodu jen necelá hodinka. Už po cestě jsem přemýšlel nad na letáku uvedeným dílčím menu. Mělo se jednat o smažené moučné červy se salátem a cvrčky na másle. Kdo by předem nemlaskal, že ano? A tak jsem k šestnácté hodině vešel do velehradského Turistického centra, aby se vzápětí mým očím předestřela společenská místnost již s talířky a jídelními příbory na stolech. Dosud prázdnými. Opatrně jsem se přiblížil ke stolu kuchařského mistra. Na něm spatřil v krabicích a skleničkách dosud živý a velmi pohyblivý hmyz, respektive jeho larvy.

Ale že by se můj zrak „pásl“ po budoucích „laskominách“, to nemohu říct. Zaujal jsem místo u jednoho z mnoha stolů se čtyřmi dalšími „gurmány“. Netrvalo dlouho a pan kuchařský mistr si nás, spolu s dalšími desítkami osob, pozval k sobě. Tam jsme jím byli doslova zasypáni přívalem velmi zajímavých informací o konzumaci hmyzu v různých částech světa. To je k nevíře, co se všechno dá jíst. Pak už se ale začalo schylovat k výzvě nám adresované uchopit vidličku a nůž do ruky.

Jako první se dostali na řadu mouční červi, tedy larvální stadia potemníka moučného. Byli operativně spařeni v horké vodě a následně orestováni v oleji na pánvi. Vzápětí se ocitli na našich talířcích spolu s hrstkou salátu a kouskem chleba. Odnášel jsem si tyto dary přírody ke svému stolu s rozpačitými pocity. Červíci mně trochu připomínali rozstřihané barevné kousky šňůrek na prádlo. Nedívaje se na talíř, s velkým odhodláním, ba odvahou jsem je snědl. Ale přiznávám se, nerozkousal, jenom spolykal.

Dalším chodem se u mě pak stali tři opražení cvrčci na másle. Měl jsem sto chutí někoho z přítomných požádat, aby mně dal před jejich vkládáním do mých úst pásku na oči. Kdysi jsem o hmyzu totiž učil, takže jsem dobře na rozdíl od ostatních strávníků předem věděl, co má hmyz nejenom na povrchu, ale hlavně uvnitř těla. Dva cvrčky jsem si schoval pod list salátu a spolu s ním oba snad dostal do svých útrob. O rozmělňování této „lahůdky“ zuby opět nemohla být ani řeč.

Třetího „nešťastníka“ jsem vidličkou na talíři asi minutu pronásledoval s úmyslem ho nepozorovaně odstranit pod stůl, podobně jak to rádce krále učinil s nesoleným pokrmem ve filmu Sůl nad zlato. Leč neodvážil jsem se tento úkon realizovat, už také proto, že vedle mě seděl, opravdu nelžu, mistr bojového umění a naproti zase bývalý vynikající kladivář, olympionik pan Horák. Všem kolem mě sedícím, zejména sympatickým manželům z Jalubí, kupodivu, alespoň podle vzhledu jejich tváří, chutnalo.

Dokonce jsem je podezíral, že chtějí požádat o přídavek. O mně se to říct nedalo, moje žaludeční šťávy se asi nestačily divit, co jim seshora přišlo ke zpracování. Ve třetím chodu „lukulských hodů“ byly do mých úst pojímány larvy potemníka brazilského s česnekem a chilli papričkami. Připomínaly mně svým obrazem keramické rourky navlečené na drátech mého starého topného spotřebiče. Opět jsem byl jejich příjmem do své ústní dutiny statečný! Chuť požívaného hmyzu mě nějak nezaujala, vysvětluji si to tím, že jsem uvedené „pamlsky“ na jazyku dlouho nezdržoval. Prý se dá přirovnat k oříškům či houbám.

Je mně líto, nemohu sloužit! Ještě horší, patrně ale jenom pro mě, byla konzumace opékaných sarančat, u kterých jsme museli napřed, podle doporučení hostitele, od jejich těl odtrhnout nožičky, aby nás při polykání neškrabaly v krku. Moc se mně tento úkon nedařil, to, co zbylo na talířku po mém snažení, byla neurčitě vyhlížející hmota, jenom ne původní tvar sarančete. Na konzumaci nabízených, ba přímo vnucovaných smažených švábů jsem už neměl na rozdíl od svých sousedů morální sílu.

Pro „fajnšmekry“ byli na závěr hostiny připraveni opékaní štíři a plameny osmahnutá tarantule, tedy pavouk velikosti dětské ruky, to všechno za pouhých několik set korun. No neberte to! Akorát jsem si nebyl jistý, jestli odvážlivci z našich řad měli za tyto lahůdky zaplatit, nebo jim mělo být za konzumaci tohoto produktu amazonských pralesů zaplaceno… Na opačné straně, účastníky gastronomické slavnosti obtěžující hmyz v předpeklí Danteho pekla evidentně v prostorách jídelny dokonal.

Bylo mu to souzeno, obtěžování se nevyplácí. Nyní ale vážně! Akce byla perfektně připravená, hostitel nejenom na mě udělal dojem odborně velmi zdatného rétora s takřka neuvěřitelnou zásobou informací a šikovnýma rukama. Drtivá většina přítomných si na předložené krmi „pošmákla“, o tom nemůže být pochyb. Já ale odcházel ze sálu se smíšenými pocity, mezi ježky, krtky a rejsky, coby hmyzožravce, se rozhodně ani v budoucnu řadit nehodlám.

Pokud bych na jaře na lesní stezce potkal několik pobíhajících střevlíčků, určitě bych se nezačal olizovat. Jedno je ale nepopiratelné. Hmyz zcela jistě bude už pro své pozoruhodné výživové hodnoty potravinou budoucnosti. Naše případné negativní předsudky budou muset jít stranou. A co říct závěrem? Určitě to, že jsme všichni měli z toho nedělního odpoledne super gastronomický zážitek.

Přál bych ho i mnohým jiným!

25.07. 2021 12:38:16
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 105745
Týden: 398
Dnes: 35
  přihlásit poslední změna: 12.03. 2018 19:35:45