Mladí ochránci přírody

Středoškolská ekologická olympiáda

Tak jako každým rokem, tak se i letos začátkem října konala ve Valašských Kloboukách a dalších lokalitách tato velmi oblíbená a záslužná soutěž. A tak jsem v brzkém pátečním ránu usedl do vlaku a zamířil si to s ním v husté mlze zprvu do Popova, kde se nachází ekofarma Javorník.

Měla se v něm konat úvodní kapitola druhého soutěžního dne. Na místě samotném se mě ujal sám ředitel farmy, pan Ing J. Tománek. Zavezl mě svým autem na nedaleký kopec, na kterém již studenti s pozvanými odborníky řešili diverzitu přírody, tedy tolik a tolik žádoucí její rozmanitost.

Svými slovy doplnil předcházející informace i pan ředitel ekofarmy, který všechny přítomné zasvětil do pracovních metod ekologického a úspěšného hospodaření jeho podniku.

Mlha, za jejíž hustotu by se nemuselo stydět nejedno skotské vřesoviště, se mezitím pomalu rozpustila, čímž se našim očím nabídl kouzelný pohled na vůkol se prostírající půvabnou valašskou přírodu.

Po tomto nesporně zajímavém entrée jsme se autobusem přemístili do další ekooázy, tentokrát ve Vysokém Poli, které je sídlem Envicentra pro krajinu. Už samotné vzezření budov tohoto místa dává každému návštěvníkovi najevo, že centrum je neoddělitelnou součástí zdejší, civilizací jen nepříliš postižené přírody.

Obdivuhodné je zejména jeho výchovně vzdělávací zaměření, spočívající v pořádání přednášek a akcí, majících za účel vedení mladé generace k úctě a pokoře ke krajině. A právě v okolí tohoto centra se trojice studentů z jednotlivých gymnázií Zlínského kraje rozběhly do lesů, vod a strání, aby se jejich členové po předcházející instruktáži snažili nalézt ty nejvhodnější biotopy a migrační linie pro předem vybrané druhy živočišstva.

Po splnění tohoto nelehkého úkolu následoval oběd ve Vysokém Poli, v rámci kterého jsem se pokusil vydolovat z uherskobrodského družstva dění z předcházejícího soutěžního dne, kterého jsem fyzicky neúčastnil. V něm měli studenti ozřejmit zadané ekologické pojmy a následně se pokusit nalézt záměrně uložené chyby v předložených odborných textech.

Neodpustil jsem si se skloněnou hlavou dotaz na tělo k sedícím Broďanům.

„Přiznejte se, dokázali jste správně odpovědět na všechny vyžadované ekologické pojmy?“ Nejistě vyznívající odpověď z jejich úst na sebe nedala dlouho čekat:

„No, na jeden ano, na druhý už ne“. Seznámili mě s ním.

Má reakce byla adekvátní.

Odklonil jsem hlavu, vzpřímil tělo a pro sebe zašeptal: „Bože můj, jak mohou ti mladí takový běžný pojem neznat“. Po svém večerním návratu domů jsem na něj hledal na Internetu správnou odpověď i já…

Slunečné, byť přece jenom chladné odpoledne bylo i nadále věnováno problematice harmonizace krajiny, konkrétně pak vhodného do ní zasazení biokoridorů a biobariér. Na vysvětlenou, jde o liniové krajinné struktury, v prvním případě namátkou větrolamů nebo říčních koryt, které usnadňují migraci organismů.

Studenti v dalších soutěžních hodinách zpracovávali s pomocí map i počítačové techniky vyzískané poznatky z dopoledního terénního výzkumu. Přemíře úkolů však zdaleka nebyl konec, posléze došlo i na tradiční poznávačku přírodnin v blízkém lesním porostu a soutěžními body obdařené „radovánky“ jak studentů, tak plánovitě zapojených učitelů.

Všichni uvedení dostali za úkol vžít se do role obojživelníků, bobrů, jelenů a klíšťat a plnit pohybově velmi náročné, organizátory stanovené úkoly.

V jednu chvíli jsem se neudržel smíchy, když v dané souvislosti musely některé z mladých a pohledných kantorek, coby laní, přenášet na poměrně velkou vzdálenost na svých bedrech neméně půvabné studentky, napodobující parazitující klíšťata.

Až mně bylo exkolegyň pro jejich neúměrné fyzické zatížení líto, ale pak jsem si uvědomil, že daný obraz není až tak vzdálený některým fázím výukového procesu na školách a to bez ohledu na pohlaví.

V dalším průběhu odpoledne kantoři pořizovali sádrové odlitky stop zvěře, přičemž někteří z nich byli tímto konáním tak zaujati, že by se eventuálně touto činností dokázali profesně i živit.

Za odměnu svého cílevědomého úsilí se pak v prohlubujícím podvečeru mohli svézt i bryčkou, taženou dvěma šestiletými kobylkami po kopcovitém okolí vesnice. Na sklonku dne, kdy se již slunce hodlalo v červáncích nořit za obzor, byli fascinováni výhledy na hlavní hřeben Vizovických vrchů s tajemným Klášťovem v pozadí.

Soutěžní večer se pak nesl v duchu seriózního vyhodnocování celého dvoudenního mládežnického úsilí.Trojice studentů z každého gymnázia byly vyzvány k obhajobě svých předcházejících výzkumů a to vůbec nemělo být před přísnou porotou jednoduchým konáním.

Já se však musel s milými studentíky ještě před zasedáním porotního tribunálu rozloučit. Učinil jsem tak k nim následným patetickým zvoláním:

„ Studenti, tváří v tvář porotě mluvte pravdu, hajte svoji pravdu a braňte ji až do uznalého pokyvu hlav samozvaných vašich soudců!“
Konečné výsledky byly studentům oznámeny až závěrečný den, tedy v sobotu.

Závěrem lze tedy konstatovat, že v době současně probíhajících voleb volili i studenti.

Koho? No přece přírodu, především pak souznění s ní.

A zvolili bez výjimky správně, o tom není sebemenších pochyb.