Soutěže
Na olympiádách a soutěžích panuje typická atmosféra.
Už cesta na tyto akce patří k právům útrpným a v případě, že je doprovázející osoba mužského pohlaví poněkud starší, vystavuje se tato soucitným nebo i opovržlivým pohledům, zejména jsou-li doprovázenými děvčata.
Na místě samém člověka někdy vřadí do porotní komise, která opravuje práce studentů. V soutěži jako takové jde pochopitelně i o prestiž. Diplomy s předním umístěním našich žáků, takové jsem většinou přivážel, potěší, ovšem po návratu do školy se člověk ke svému překvapení od zástupce vedení školy dozví, že pouze první místo má smysl.
„Járo, no, čekali jsme první místo, snad příště!"
Soutěžící tím pádem pouze „pověsím" na nástěnku a dávám je za příklad jejich spolužákům, ovšem bez valné odezvy mezi nimi.
V duchu nositele vyznamenání navíc i lituji, mnozí z posměváčků olympioniků to v životě dotáhnou mnohem dále.
Něco mimoškolsky jiného jsou pak různé soutěže včetně olympiád.
Na olympiádách jako vedoucí družstva držím na nich palce přirozeně těm svým, vím dobře, že jejich úspěch je i úspěchem mým, který se dá za určitých okolností dobře zúročit. Navíc se na těchto místech člověk setká s kolegy z jiných škol, se kterými si člověk vymění zkušenosti a názorově občas i sjednotí.
Někdy nás ovšem organizátoři olympiád záměrně separují od studentstva a musíme poslouchat v seminářích ty, co kdysi učili a nyní přešli do méně náročných funkcí.
Ti nám zpravidla dávají na vědomí svoji momentální funkční převahu a seznamují nás s tím, co již dávno víme, ale co jen s obtížemi realizujeme.
„Co nám to tady vykládá, máme už přece své zkušenosti? Vždyť vozí dříví do lesa!" šeptáme jeden druhému.
Na druhé straně v době odpočinku si člověk na některých olympiádách, na příklad ekologické, připadá jak ve vánoční atmosféře.
Jistěže i zde se zjišťují vědomosti, počítají body a stanovuje pořadí, ale vše se děje s úsměvem a vlídností. Řada doprovodných aktivit velmi polidšťuje celou akci a je v příkrém rozporu s jinými soutěžemi, strohými a člověka od účasti v nich spíše odrazujícími.
Úkoly na těchto ekologických olympiádách jsou povětšinou praktické, a tudíž mají blíže k reálnému životu. Při jejich řešení se dají využít i netradiční tvůrčí metody, což je voda na mlýn přemýšlivým studentům.
Není divu, že prakticky všichni, co se dříve těchto akcí účastnili, vzpomínají s vděkem na tyto aktivity. Já sám tímto skládám hold všem těm, co proslavili naši školu i v tomto ohledu, rád bych jejich jména zlatým písmem zapsal do kroniky školy, zejména pak těch, co úspěšně reprezentovali i v celostátních kolech těchto olympiád.
Podobnými akcemi na konci roku jsou pak obhajoby prací školní odborné činnosti, zvané též „sočky".
Při nich vítám jako předseda přírodovědné sekce kolegy z jiných škol v roli porotců. Přizván do poroty je i pracovník odboru životního prostředí, neboť řada studentských prací má s touto tematikou mnoho společného.
Vše začíná představením soutěžících i porotců, naznačují se i kritéria hodnocení a vše se rozbíhá.
„Jako první nám přednese teze své práce pan..."
Studenti z různých škol samostatně nebo kolektivně prezentují své práce prostřednictvím dataprojektoru, podávají příslušná vysvětlení a případně pak zodpovídají dotazy členů poroty. Musím uznat, že práce soutěžících jsou většinou velmi obsažné, úpravné a odborně na výši.
Mnohé jsou dokonce malými diplomovými pracemi, byť pomoc konzultantů při jejich formování je zřejmá.
Rozdíly mezi studenty jsou ale evidentní v obhajobách jejich prací, kdy mnozí „vědci" mají problémy s formulováním svých názorů, jsou totiž řečnicky ještě poněkud neobratní. Ale v jejich věku, byli jsme snad jiní?
Hodnocení jednotlivých aktérů soutěže není jednoduché. Člověku je někdy až líto těch, co přes veškeré úsilí nedosáhnou na stupně vítězů. Kolik si jen dali se svými dílky práce, kolik času ze svého volna museli věnovat jejich textovému i obrazovému zpracování! Rád bych odměnil všechny. Bohužel, nejde to! Život už je takový...
Brigády
Kdysi ke školním akcím náležely i nepříliš oblíbené brigády. Nařizovaly se odněkud shora, vedení škol bylo v podstatě jen vykonavatelem trestu.
Jezdilo se na chmel, sena, později na bramborové brigády na Vysočinu anebo jen za humna – na česnek k nedalekému Bánovu.
Ráno nás na brodském nádraží vyprovázel zástupce vedení školy a bylo až dojemné, jak nám před odjezdem dával nezbytné rady a následně mával za odjíždějícím vlakem.
Holt ti, co zůstali po našem odjezdu pracovně na škole, to jistě neměli lehké...
Pokud se jezdilo až do Čech, samotná cesta tam byla zážitkem. Občas zvláštní vlak, který po cestě přibíral i jiné školy, i několik hodin stál na trati a čekal na uvolnění trasy a to pak atmosféra v kupé podle toho vypadala a ...cítila.
Na místě vlastní brigády jsme dostali ubytovnu, která v minulosti jistě sloužila i jinému živočišstvu. „Mazánci" z města trpěli vzpomínkami na místa, odkud pocházeli, a do konce brigády si v podstatě nezvykli na nové prostředí.
Rána byla s ohledem na roční období studená, práce stereotypní. Buď jsme s ohnutým hřbetem sbírali brambory, anebo je třídili na třídicích strojích ve studených halách s průvanem. Rachot těchto strojů nám nedovoloval moc velkou konverzaci, a tak jsme se utápěli ve vlastních myšlenkách a potajmu sledovali pomalu ubíhající čas na hodinkách.
Na „česnekové" brigádě jsme si zase sedli na bedýnky k hromádkám česneku a odřezávali jeho nať. Toužebně jsme k polednímu očekávali svačinu a z pojízdné cisterny potřebnou tekutinu.
Kantor se na brigádách podle své mentality rovněž zapojoval do pracovního úsilí, což ale vedení zemědělského družstva nějak zvlášť ocenit nedokázalo. Na rozdíl od výletů po pracovní době u vícedenních akcí brigádník příliš nezlobil, jsa utahán nezvyklou pro něj činností. Strava nám byla podávána typicky česká, hutná a nezdravá.
Mohli jsme volit mezi knedlíky s omáčkou a omáčkou s knedlíky.
Plat mizerný, ale domorodci na tom asi nebyli o moc lépe.
Na brigádě ve Velké Losenici mně však došla trpělivost a jel jsem intervenovat za lepší platové podmínky na okresní zemědělskou správu.
Moc jsem toho tam nevymohl, ale měl jsem alespoň dobré svědomí, že jsem pro studenty něco pozitivního udělal.
Naproti tomu Praha je výletem, ba i exkurzí velkého formátu. Všichni se těší, vedoucí zájezdu však méně. Čeká ho odpovědnost, nevyspání, fádnost viděného a slyšeného z minulých zájezdových cyklů.
I tak by se doprovod z řad učitelů měl předem studiem seznámit s památkami našeho hlavního města a vůbec navštěvovanými místy. Často totiž suplujeme z úsporných důvodů i průvodce a před studenty si přece nemůžeme trhnout ostudu. Naštěstí ale náš výklad neslyší historikové, vzdělanější studenty nějak už uzemníme.
Nejnáročnější, jak jsem již uvedl, byly i tady noci. Ne zbytečně se zavádí noční učitelská pohotovost.
„Je skoro půlnoc, tak zalehnu, ne? Já, na rozdíl od vás, už nyní skoro vstávám," dodávám při kontrole téměř znechuceně.
Příjemnější byly naopak rozchody žáků do města, přičemž si nedělám iluze, co studenti ve volném čase dělají, jaká zařízení navštěvují. Já dávám přednost prohlížení výkladních skříní, přičemž přemýšlím, jak utratit hotovost ve své kapse.
Po návratu do školy zbývá vyplnit již jen cesťák a napsat cestovní zprávu co nejšikovněji, aby si snad nadřízení nemysleli, že exkurzí nebyl naplněn výchovně-vzdělávací cíl akce.
Vodácký zájezd
Ano, je řeč o vodáckých zájezdech, které vždy patřily k tomu nejlepšímu, co mohla škola studentům nabídnout. Jezdí se do jižních Čech, sjíždí se Vltava, někdy i Lužnice. Již cesta na místo určení bývá malým dobrodružstvím.
Občas totiž dojede autobus na místo určení, tedy do Zlaté Koruny, s kolabujícím, přehřátým motorem.
Na místě budoucích noclehů studenti tak trochu rozpačitě postaví stany, nově koupené či jenom vypůjčené. S přibývajícím soumrakem se to mnohým podaří a stihnou si ještě připravit večeři s připálenou uzeninou anebo nedovařeným gulášem.
Únavný den, vyplněný cestováním, pak pomalu končí, příští den v neznámém, vlhkém a i v létě inverzí prochlazeném ránu však teprve začíná.
To hlavní tedy nastává až po probuzení. Snídaně, doprava na místo spouštění lodí na vodu, nasedání do člunů a snaha osádky zaujmout vytyčený směr plavby, pokud možno po spádu řeky.
Záhy se na plavidle rozvinou diskuse, které někdy vedou k demisi kormidelníka, ba i obměně části posádky.
„Potřebujeme někoho nového ke kormidlu, možná nějakou lehčí holku," zaznívá se smíchem od kohosi již z člunu.
Ve flotile, kde jednotlivá plavidla čím dál tím více navzájem ztrácejí kontakt, tyto tendence postupně pozbývají významu a člověk se smiřuje s osudem, nechávaje se unášet proudem řeky. Člun střídavě kontaktuje protilehlé břehy. Ti, co mají rádi botaniku, dostávají šanci poznat bohatá břežní společenstva s kopřivami jako dominujícími druhy.
Srážky s kameny či jinými náhodně se zde vyskytujícími předměty jsou spíše pravidlem jak výjimkou.
Nevím, kdo vymyslel tzv. války na vodě, ale v každém případě to byl člověk zlomyslný a zákeřný. Musel přece vědět, že oděv promočený shora i zespodu pádlujícím notně ubírá sil i dobré pohody.
„Kluci, vy jste fakt blbí. Podívejte se, jak vypadám! Celá promočená. V tom mám pádlovat dál?" ozývá se z nejednoho člunu rozhořčeně.
Přes to všechno se časem dostaví téměř u každého pádlujícího pocit jisté blaženosti, byť
s nadále omezenou možností korekce plavební dráhy.
Snad mu i zbývá pohled na krásnou okolní krajinu s pasoucími se zvířaty anebo procházejícími lidmi.
Časem se naštěstí přiblíží místo definitivní invaze na břeh v blahé naději na převlečení se do suchého oděvu a příslibu nějakého jídla. To první se splní beze zbytku, co se týče jídla, ten, kdo připlul dříve, udělal dobře.
Večer zaplane táborák, s kytarou zazní teskné písně a pípání zahnízdivších se ptáků, případně mobilů.
Noci po náročné plavbě bývají klidnější, voda unavuje tělo i duši. A tak den za dnem plyne, zásoby jídla se zmenšují a člověk se už možná těší zase domů...
Voda rozhodně patří k těm nejoblíbenějším akcím školy a nemalou zásluhu na tom mají ti, co vodácký kurz vedou.
Školní výlety
V závěru školního roku se rovněž uskutečňují školní výlety. Na ně se studenti docela těší, učitelé pak méně. Na svých bedrech totiž ponesou značnou odpovědnost.
Již při cestě dostavníkem na místo určení se snažím žáky seznamovat s krajinou, čímž je evidentně ruším v karetních hrách, případně spánku po probdělé předcházející noci.
Po dospění do cílové stanice je nejlepším řešením se s žáky urychleně prodrat do lesů, vod a strání, ty si alespoň tolik nestěžují, a když, tak teprve s odstupem času.
Co se týče spolu doprovázejícího kolegy, je dobré volit jedince opačného pohlaví, člověk alespoň přijde na jiné myšlenky.
„Jano, pojeď se mnou, je tam krásná příroda!"
Výlet většinou sestává z pochodového cvičení, kdy studenti doslova letí, někteří s hlavou u země, nevnímajíce příliš okolí, a u cíle jsou daleko dříve než jejich učitelský doprovod.
Ten někdy i s kolegou přijde (přijede) na místo určení značně vyčerpán zpravidla poslední. Po cestě jsou všichni dospělí unavení, o žácích se to ale nedá vždy říci.
Mnozí z mladých účastníků po návratu počínají různé sportovní hry, mezi kterými je někdy možno rozpoznat kopanou nebo spíše okopávanou, volejbal baletního typu, děvčata pak dávají přednost houpačkám.
Vedení třídy si zatím spíše masíruje nohy a s vděkem vzpomíná na sedavý způsob života za katedrou. Ke kolegovi se nejednou obrací s dotazem:
„Nemáš náhodou kousek náplasti?"
Večer bývá táborák, kdy občas musí vyučující nalámat roští, skautsky z něho sestavit pyramidální tvar a sezvat k němu studenty. Ti podpálí, co se dá, a svým zpěvem dočasně naruší klid a harmonii přírody.
Snad nejhorší jsou u výletů noci. Ti mladí snad nepotřebují ani spát. Popisovaná studentská havěť brebentí dlouho do noci. A kdyby zůstalo jen u brebentění!
„Tak budete už konečně chrápat, nebo ne!" kárám přítomné rozespalým hlasem.
Asi i nevhodné tekutiny se dostávají v temné noci na řadu, o tom vůbec nepochybuji.
O dalším možném dění, zejména u starších žákovských jedinců, raději nemyslet. Dozor se budí několikrát za noc, musí na kontroly nebo na toaletu.
Na pokojích většinou nesouhlasí počty ubytovaných, nastává tedy vyšetřování, které je přirozeně jenom ztrátou času tolik potřebného na odpočinek učitele.
Přitěžující okolností pro přítomné je puch na světnicích a ukázkový nepořádek s výmluvami všeho typu.
Musí se tedy vyučujícím odpřednášet školní řád a uvést škála postihů, na které se stejně druhý den zapomene, anebo se dají hned na místě podmíněné nebo i nepodmíněné tresty.
Když člověk ale téměř 40 let učí, nevyhne se ve své pedagogické praxi i humorným příhodám. Těch bylo nepočítaně, některé vznikaly spontánně, jiné byly nekalými živly tak nějak dopředu naplánovány. Byl jsem třídním celkem pěti tříd.
Dovolím si na tomto místě konstatovat, že jak nejsou dva otisky prstů stejné, lišily se i dané třídy svým chováním, vystupováním na veřejnosti i pracovní pílí.
Některé byly živé až příliš, jiné zase přežívaly na gymnáziu v poklidu až snad v jakési letargii. Stejně tak každý student těchto tříd byl originálem v dobrém i špatném slova smyslu.
Často nebyla nouze o takové humorné příhody, které měly tragikomický nádech a koneckonců osvěžovaly školní prostředí. „Sranda" do škol v přiměřené míře prostě patřila a patří! Pokud nenarušovala výchovně-vzdělávací proces, byla i něčím, co polidšťovalo někdy až komorní prostředí učeben, výjimečně i chodeb.
Bylo i veselo
A to je dobře. Měla by být součástí školní atmosféry, Komenský by mě za tento výrok jistě pochválil.
Zažil jsem ve své pedagogické praxi ne desítky, ale stovky situací, ve kterých jsem jen s námahou udržel přísnou tvář. Ale mezi námi, ani jsem se vlastně v daných situacích komisně chovat nechtěl. Tak jen ve třech následujících ukázkách dávám nyní několik rozpustilých příhod k dobru.
U své první třídy, na kterou asi nejraději vzpomínám, mám dosud v živé paměti výlet do Jeseníků. Měli jsme mimo jiné v plánu navštívit i přírodopisně zajímavé Rejvízské rašeliniště.
Leč počasí nám tehdy nepřálo, drobně pršelo, autobus z města tam nejel, a tak jsme šli všichni nahoru k rašeliništi z města po silnici bosi, a to až k samotné chatě se židlemi s vyřezávkami lidských postav.
Tam jsem zanechal pod dohledem mladé kolegyně drtivou část třídy, která se prostě nechtěla výzkumu samotného rašeliniště účastnit.
Šel jsem k němu tedy sám, respektive se třemi děvčaty. Procházeli jsme po úzkých pltích a já jako biolog jsem byl v jednu chvíli obdařen nápadem, že několik rašeliníků přivezu zpátky do školy.
I sestoupil jsem neuváženě do porostu mechorostů ... a byl vzápětí po pás v rašeliništi. Znaje film o králi Šumavy, došlo mně, že bych se také mohl navěky stát součástí rašelinných vrstev...
Reflexivně jsem se pokoušel pomocí rukou i nohou dostat zpátky na pevný povrch, ale místo toho jsem se po každém dalším pohybu víc a víc propadal do hutné rašeliny.
To už samo o sobě není k smíchu, horší však bylo, že děvčata se mými pokusy o vysvobození ze zeleného živlu docela dobře bavila.
„No tak snad mě vytáhnete, anebo mě necháte bídně zahynout? To bych vám ale neradil!" Teprve po mých výhrůžkách, že mě bude kolegyně, respektive škola postrádat, mně dost neochotně a beze spěchu podaly větev, pomocí které jsem se přece jenom zachránil.
S následným poděkováním jsem ale přirozeně šetřil.
U jedné z dalších tříd si vzpomínám na tehdy povinné bramborové brigády, konané v sychravém podzimním klimatu Českomoravské vysočiny...
Byli jsme ubytováni ve vesnickém kulturním sále, já s děvčaty, přirozeně odděleně - tedy já nahoře na pódiu s nezbytnou „hraniční" plentou, děvčata ve vlastním sále dole.
Každé ráno jsem po probuzení rozhrnul plentu a křikl na děvčata:
„Holky vstáváme, snídaně čeká!"
Kterýsi den jsem tak opětovně učinil a strnul. Asi tři dívky dole pod pódiem byly „nahoře bez". Očekával jsem ječení a vůbec hysterickou scénu. Nic takového se ale nestalo! Uvedené tři roby se producírovaly v sále naprosto bez ostychu, aniž by braly v úvahu moji evidentní zrakovou přítomnost.
Uvědomil jsem si v těch chvílích, že mně biologické hodiny již dotikávají, a začal si připadat jak eunuch v saudsko-arabském harému, tedy naprosto, ale naprosto biologicky ve svém tehdejším středním věku neškodný.
„Proboha, zahalte se, vy nestydy!" vykřikl jsem a jenom doufal, že mě neuposlechnou...
Třetí příběh je z devadesátých let. Byli jsme ubytováni na výletě podél řeky Bečvy
v rekreačních chatkách na obvodu fotbalového hřiště. Jedna z holek měla s sebou i mnou povoleného psa.
Pozdě večer jsem chodil kontrolovat noční klid, u děvčat samozřejmě rovněž. Po svém vstupu do jedné z chatek jsem byl zaskočen absolutním tichem a už jsem si začal mnout spokojeností ruce, když tu se náhle ozval z kouta místnosti povel: „Azore trhej!"
Na nic jsem nečekal a bleskově hodil zpátečku. Ráno jsem se dozvěděl, že majitelka psa prý držela.
„Jak jsem to tehdy mohl vědět?" ptám se.
Podobný ráz měl oblíbený lyžařský výcvikový kurz už v prváku. Ať už v Jeseníkách nebo později v Beskydech vše začínalo rozřazením studentů do výcvikových družstev. Kantoři se postavili pod svah a ti nahoře se po jednom spouštěli k nám dolů. Mistři světa byli ke své spokojenosti zařazeni do družstva prvního, ti, co spadli hned po odpichu hůlkami, do posledního.
Všechny sjíždějící jsme hodnotili podle toho, kolikrát se dokázali zatočit.
Vzpomínám si ale, že jedna dívčina se začala v široké stopě odshora řítit přímo na nás. Uvědomil jsem si hrozící nebezpečí a uskočil stranou. Ona však pokračovala, doprovázená jakýmisi zvuky, dál k blízkému lesu. Šli jsme po jejích stopách a našli ji zabodnutou v jakémsi pařezu, ale v celkem dobrém duševním rozpoložení. Omlouvala se, že za všechno může les. Hmm...
Přes všechny dobré, ale i horší příhody studenti všech mých tříd tvrdili, že se mnou byla docela zábava a pod mou dočasnou jurisdikcí se cítili dobře, a to člověka v blížícím se závěru života opravdu těšilo...
Učitel přírodních věd, který se domnívá, že výlet může posloužit i odborným záměrům, bývá jeho výsledky často zklamán. Jsou tedy oprávněné názory mezi učiteli, že výlety jsou trestními opatřeními, pracovními tábory, cestami do vyhnanství, a téměř každý vyučující je chce mít co nejrychleji za sebou, anebo se jich preventivně přímo zříká, přičemž výmluvu si většinou vždy nějakou najde.
Mimoškolní akce, jak vidno, jsou tedy vítaným zpestřením učitelského života, tak si to alespoň veřejnost myslí...