Mikulčák

Starý Hrozenkov

Hodlal jsem ho v dnešním dni navštívit, ale s oklikou přes Mikulčin vrch. Ráno se dostavil na brodské nádraží s úmyslem nasednout do vyhlédnutého autobusu.

Ke stanovišti č. 5 autokar „přikvačil“ ve žlutém hávu, což mě na úvod mé anabáze dost překvapilo. Ještě více jsem byl pohledově zaskočen, když jsem spatřil místo řidiče řidičku, tuším tak ve středním věku.

Se silně potetovanýma rukama, podotýkám.

Není divu, že jsem zaváhal. To že má být osoba, která v příští půlhodině bude odpovídat za mou bezpečnost? Co když je to v civilu silniční pirátka?

Se vstupem do vozidla jsem tedy několik okamžiků váhal, ale nakonec přece jen tak učinil, co jiného mně ostatně zbývalo. Zahlaholil jsem ještě ve dveřích : „Nový Dvůr, senior.“

Paní řidička se na mě podívala a pravila:

“Vy přece platit nemusíte, nad 75 roků se jezdí od 1. července zdarma.“Já to sice věděl, ale přesto jsem i nadále důrazně platit chtěl, nejsem přece bezdomovec. „Ne, platit nebudete, a hotovo!“ zaregistrovalo moje sluchové ústrojí.

To jsou dneska lidé, na zájmy cestujících se nehledí, že ano. Tak jsem nezaplatil a šel si sednout.Teprve pak mně došlo, že bych měl být vlastně uražen. To jsem opravdu podle vzhledu už tak starý?

Měl jsem tedy při jízdě o čem přemýšlet.

Na Mikulčáku jsem zprvu navštívil Chatu na Vyškovci, neboť jsem chtěl pozdravit svoji známou, mladou paní recepční, jménem Žaneta. S předstihem jsem natrénoval její jméno, abych nezaměnil Žanetu se ženetkou, to by byl trapas.

Uviděl jsem ji sedět poblíž pultu s berlemi po stranách stolu. První slovo po mém pozdravu ale měla ona. „Ráda Vás vidím,“ hlesla.Tento její postřeh mě ponechal ledově klidným, neboť vím, že se to má při setkáních ze slušnosti říkat.

Pak jsem se ujal slova já.„Co ty berle vedle Vás, paní Žaneto?“ zněla má otázka. „Ále, zlomila jsem si kotník při hledání hub,“ dodala na vysvětlenou.

Aniž bych ji politoval, ihned jsem na ní začal vyzvídat, kde rostou. “No, snad si nemyslíte, že Vám to budu prozrazovat,“ stroze odvětila. Coby jí prozrazení těch nalezišť udělalo, nevím, no ale budiž.

Pak se ještě prostorem neslo pár obligátních vět o chodu restaurace a poté už mě mé končetiny unášely dále. Všeobecně se ví, že smůlu mají ti, kteří potkají Slavíčka, málokdy totiž pustí protějšky ke slovu.

Mou další obětí tak byl hlouček Slováků na kolech z Dubnice. Zasvětil jsem je do názvů kopců na obzoru, i když jsem si jimi zdaleka nebyl jist.

Po dalších stovkách metrů mě zase zkřížila cestu mladá dvojice, biochemička a knihovník z Mánesovy knihovny v Brně. Opět došlo k mému monologu o krásách přírody vůkol, nezapomněl jsem přirozeně ani na sebechválu.

Pak už si konečně krajina od mých výkladů odpočinula, scházel jsem známou stezkou kolem dvou nádherných památkových stromů a zvoničky do Vápenic, posléze Starého Hrozenkova. Tam mínil navštívit infocentrum, neboť mně její vedoucí, paní Renata Vaculíková, slíbila věnovat místní Zpravodaj, ve kterém mám článek o „hmyzí exkurzi“.

Jako naschvál pár minut před mým příchodem uzavřela působiště s tím, že spěchá na pracovní cestu. Ale já ten Zpravodaj musel mít, a tak jsem postupně navštívil poštu, Jednotu, ale pořád bez úspěchu.

Ten se dostavil až na magistrátu obce za cca 40 Kč. Ale to už jsem spěchal na stanoviště autobusu zpět do Brodu. Ve dveřích jsem chtěl řidiče vyzkoušet:

„Do brodského terminálu prosím – senior!“„24 korun dostanu,“ zaznělo z úst postaršího řidiče.

Hbitě jsem vytáhl peněženku a v duchu se velice zaradoval. Omládl jsem, omládl, a to za pouhé 3 hodiny! Ale asi si to budu muset ještě večer před zrcadlem ověřit.

Úplně tak, jak je to v tom filmu o Císařově pekaři. Budu asi muset jezdit z Hrozenka do Brodu častěji, snad roky budou ubývat i nadále.

Tož takový to byl den téměř osmdesátníka...

Jaromír Slavíček