Míkovická anabáze

Míkovická anabáze 17.3.2012

Nevyrazit dnes do přírody, to by byl důvod k podání podnětu k zahájení trestního řízení. Obloha jak vymetená, ranní teplota sice ještě trochu k nule, ale s předpokladem jejího rychlého vzestupu.

A tak jenom rychle na nádraží, koupit jízdenku do Vések a s velkým houfem brodských turistů vyrazit za požitky probouzejícího se jara.

V sousední vsi přivítání se s míkovickými turisty, povinná registrační „štamprle" a vzhůru do blízké pahorkatiny.

Ale ještě  na konci vesnice vystoupila z místního kadeřnictví jedna žena s další nabídkou panáka slivovice.

Jde evidentně o kraj prostoupený milými zvyky.

Loukou k nejbližšímu lesu kolem přehrádky a muld pro motokrosaře. Poblíž bylo i dětské hřiště se skluzavkou. Na ní se asi dvouletý chlapec spouštěl dolů, přičemž mě upoutalo jeho povzbuzování ze strany jeho otce: „ Nebrzdi, jsi přece starý chlap!"

Asi je stáří opravdu jen relativním pojmem.

Vzpomínám si, jak kdysi na jiné túře jedna starší paní naříkala, že už nemůže a že je věkově přezrálá. Odpověděl jsem jí tehdy: „Paní, jestli vy jste přezrálá, tak já už jsem po sklizni."

No ale dále! Naše turistické voje se cestou potrhaly, navzájem promísily a terén byl stále obtížnější. „Vydržte, vydržte, co nevidět  to půjde s námi s kopce," povzbuzoval jsem téměř  po čtyřech lezoucí. Nevím, ale podle výrazu jejich obličeje mě asi špatně pochopili.

Pomáhal jsem po uklouznutí jedné starší paní se zvednout, přičemž jsem se dbal na to, abych byl při této pomoci viděn.

Na vrcholové kotě s neuvěřitelnými 351 metry nadmořské výše se nám všem nabídl úžasný výhled na celé Pomoraví.

Chvilka kochání se přenádhernou krajinou, ale pak už jen návrat jinou trasou do Míkovic. Někteří však pokračovali až do Hluku. Dobře jim tak!

Naše houfy směřovaly dosud spícími lesy lesními cestami, částečně zarubanými k výchozímu místu. V jednom lesním úžlabí jsme viděli nádherný, desítky metrů dlouhý ještě ledopád.

Po cestě byl k mání nespočet konverzačních témat.

Stal jsem se součástí skupinky, která se navzájem chlubila zkoumáním rodokmenů svých předků. Jeden ze seniorů deklaroval, že jeho vzdálený živočišný předchůdce patřil do rodiny maďarských šlechticů, snad Szécenyů, já už vlastně ani nevím. Kolega ho trumfnul předkem údajně pocházejícím ze Zauralí.

Můj dotaz, jestli se nejedná o Atillu, však ponechal bez povšimnutí.

Začal jsem trpět komplexy, ale naštěstí jsem si vzpomněl, že mně matka kdysi říkala, že jeden z mých předků byl údajně napoleonským vojákem.

Po uvedení tohoto faktu jsem sklidil nefalšovaný obdiv ze stran mě doprovázejících.

Netakticky jsem ale dodal, že na jeho hodnost si bohužel už nevzpomínám.

Mávnutí rukou jednoho z turistů mně pak rozhodně nepotěšilo.

Jelikož ještě zbýval nějaký čas do odjezdu vlaku do Brodu, přemluvil jsem několik „hradištanek," ani nevím kde se vzaly, aby se šly se mnou podívat na strmou sprašovou stěnu řeky Olšavy s hnízdícími ledňáčky.

Na samotném místě obě bývalé kantorky byly doslova uchváceny spatřeným přírodním jevem, akorát se mě ptaly, kdeže jsou ti ledňáčci?

Rádoby vtipně jsem odpověděl, že po slevě za 8 korun v Tesku. Vzápětí jsem se zastyděl, ano vím, byl jsem trapný

Pak už jenom motoráček od Uherského Hradiště, prohlížení si ubíhající krajiny Poolšaví, respektive ženského osazenstva vlaku, a v Brodě konečně „konečná!"

Mgr. Jaromír Slavíček

18.06. 2021 11:37:19
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 103118
Týden: 542
Dnes: 3
  přihlásit poslední změna: 18.03. 2012 15:36:42