Meteorologická pozorování

Meteorologická pozorování

Asi je přece jenom lepší se spolehnout na současnou přístrojovou techniku. Avšak být amatérským meteorologem, a to je i můj případ, není jenom tak.

Člověk by měl mít kromě pozorovacího talentu k dispozici i určité přístrojové vybavení.

Nemusí ho mít přímo v meteorologické budce, i když to by bylo nesporně výhodou.

Do základního příslušenství takové stanice patří pochopitelně teploměr, ať už starší rtuťový, anebo lihový.

Je třeba si však uvědomit, že takový teploměr musí být umístěn na severní straně  nemovitosti, a to ve výši 2 metrů. Jiné umístění by znamenalo, že naměřené hodnoty by byly nevěrohodné.

K dispozici jsou přirozeně i digitální teploměry, ty ovšem, podobně jako lékařské, nemusí vždy přesně ukazovat skutečnou teplotu.

Kromě naměřené teploty je možné si vypočítat i průměrnou denní teplotu, musel by se však zjišťovat teplotní číselný údaj v 7,14
a 21 hodin, přičemž poslední hodnotu by měl dotyčný započítat dvakrát, aby pak vydělil vzniklý součet čtyřmi.

Na škodu není ani mít vlhkoměr.

Dříve jsem běžně používal jednoduchý přístroj s vloženým lidským vlasem, jehož délka se měnila právě v závislosti na vlhkosti okolního prostředí.

Jeho změna se pak přenášela na číselnou stupnici.

Velmi důležitou součástí domácí meteorologické stanice je tlakoměr, tedy barometr, přičemž není až tak důležité vědět, jakou hodnotu ukazuje, významnější je znalost tendence změn tlaku.

Jeho specifická podoba, zvaná aneroid, disponuje schránečkou, na kterou se doporučuje jemně poťukat prstem k eliminaci tření součástek, aby se mohlo z pohybu ručičky, umístěné uvnitř, usuzovat na průběh počasí.

Pakliže se tato ručička vychyluje směrem k vyššímu tlaku, můžeme usuzovat na vylepšování počasí, to  snad  nemusím nějak zvlášť zdůrazňovat.

Další přístrojovou techniku, tedy srážkoměry, přístroje na měření slunečního svitu, případně anemometry, které registrují směr
a sílu větru, ty už můžeme už přenechat profesionálům.

Meteorolog amatér by se též měl vyznat v oblačnosti, tedy jednotlivých typech oblaků, protože právě ty nám mohou do značné míry napovědět, jakým směrem se bude povětrnost ubírat.

Takže všechny ty cirry, straty, cumuly, ty je nutné vzhledově nastudovat, ale podle atlasu oblaků to není až tak obtížné.

Má-li se zhoršovat počasí, pak na obloze nejdříve spatříme právě ty vláskovité řasy, kterým se také říká cirry, po nich přicházejí na řadu níže položené vrstevnaté slohy, neboli straty, no a na konec v létě se můžeme pokochat třeba cumulonimby, tedy bouřkovými mračny, které nejednou avizují bohaté srážky.

No a když ke všemu výše uvedenému připočteme i sledování družicových a radarových snímků, případně si poslechneme hlášení „rosniček“, pak už budeme blízko svému cíli, kdy odhadneme, nakolik se můžeme dočkat sluníčka či deště.