Byl to jen sen....
Ráno rozevřelo svou náruč, otevírám okno a sluneční paprsky hladí moji tvář.
Z kuchyně omamně voní ranní káva, bezmyšlenkovitě pouštím radiopřijímač.
Doznívá z něj moje oblíbená melodie „Holubí dům," následují zprávy:
„Ministerstvo dopravy oznamuje velké snížení jízdného na železnici, pečivo se zlevňuje o třetinu, poslanci věnují svůj měsíční plat vážně nemocným dětem," mé ucho útržkovitě zaznamenává.
Oblékám se a směřuji parkem do města. Z korun stromů zaznívá kouzelný zpěv ptáků. Se zájmem pozoruji veverku, dovedně se ve spirále šplhající po stromě.
Potkávám učňovskou mládež, dívky i chlapci se na mě usmívají a zdraví, rád opětuji jejich pozdravy a nejbližšímu mládenci vnucuji cukrovinku. S radostí přijímá.
A už jsem v obchodě.
„Koláče v tuto dobu ještě nemáme, pane, ale okamžik! Zavolám ke konkurenci, oni vám hned koláčky přivezou."
Zaplatím a odcházím kolem radnice na náměstí. Potkávám místostarostu „ Járo, ty lavičky v parku budeme zítra natírat a zaparkovat svým autem můžeš, kdekoliv se ti zalíbí," zašveholí.
Pokynu mu dlaní, ale málem přehlédnu auto před přechodem. Řidič se na mě s pochopením usmívá a ukazuje z okénka rukou, abych klidně přešel. Ještě jednou mně při rozjetí na rozloučenou zamává.
Jdu na oběd do restaurace.
Sliny se mně při pohledu na jídlo sbíhají, je velmi chutné, servírka při mém placení říká: „Spropitné nebereme, opravdu byste nás jím urazil. Počkejte, donesu vám ještě drobný dárek na rozloučenou!"
S plným žaludkem se vydávám ulicemi města. Na předvolebních plakátech se objímají kandidáti jednotlivých stran a ujišťují čtenáře, že budou sloužit lidem do roztrhání těla.
Rád věřím.
Potkávám městské strážníky, sundávají si botičky a tiše našlapují, aby neprobudili klimbající důchodce na lavičkách.Opodál jeden puberťák zase nabízí místo na sedátku babičce s nabídkou přečtení zrušené důchodové reformy.
Slunce již naplno prosvěcuje centrum města.
Vracím se domů a opět pouštím rádio: „Ministr odevzdal řidičský průkaz, protože překročil rychlost ve městě o 5 kilometrů. To ale přehnal, kdyby o 8 km, tak neřeknu, pomyslím si.
Hrubý národní produkt v loňském roce vzrostl o 8 %, dochází u nás k hospodářskému zázraku."
Ano, já vím.Ostatně všude se budují pensiony pro přestárlé. V nemocnicích byly již dávno zrušeny regulační poplatky, chorým při odchodu z ordinace lékaři potřásají rukou a vnucují plyšové medvídky.
V arabských zemích rostou křesťanské kostely jak houby po dešti. Ano, láska mezi lidmi dělá divy.
Před mým domem se objímá dívka s chlapcem. Slyším, jak si navzájem slibují, že se nerozejdou ani příští rok.
Přichází večer. Pouštím si televizi. Milenci na obrazovce na sebe hledí, oči plné lásky. Zvenčí končí večerní sonátu kosové. Vlahý večer. Usínám...
Probouzím se. Venku leje jako z konve. Pod okny rachotí Rumpoldi, odvážející odpad. Rozespale pouštím zprávy:
„Třicet mrtvých po atentátu v Damašku. Milionové podvody našich zastupitelů. Řidič zabil dva cyklisty. Zdražení jízdného o 30%."
Vydávám se loudavě do města. Na silnici vidím přejetého ježka. Měl být rychlejší, hodnotím situaci.
Potkávám v jedné z ulic mládežnickou skupinu „Nemáš cigaretu, dědo?" Mlčím.
„Nemá, to je dneska stáří!" zaslechnu zpovzdálí.
Blížím se k přechodu pro chodce. Prudké brždění „ Kam se, vole, díváš?"kdosi mě důvěrně oslovuje. Kroutí hlavou.
Vcházím do obchodu. „Neumíte zavírat dveře? Člověk aby se pořád jenom s těmi kupujícími rozčiloval. Čerstvé rohlíky nemáme, to byste chtěl trochu moc, tak časně zrána.
Zeptejte se zítra anebo si zajděte jinam!" ozývá se dodatečně za pultem.
Vycházím a potkávám oblíbeného radního. „Vy důchodci se máte, jenom se povalujete a my musíme na vás v úřadě dřít."slyším známý hlas.
Vidím na zdech předvolební plakáty. „Nevolte zlodějské strany, podvedou vás!" vstřebávám do sebe intuici nadějných budoucích politiků...
Ještě se musím stavit u lékaře. „Pane, nemohu vás dnes vyšetřit. Vidíte, kolik tady mám pacientů.
Objednám vás na příští měsíc anebo si zajeďte raději do nemocnice!"
Jdu do restaurace na oběd. „Co se vám zase nezdá, pane? Že není jídlo teplé? Tak si ho dejte mezi nohy!"zaznívá smích číšníka.
Nikdo vás sem chodit nenutí!"
Na opěradlech v parku sedí rozkročeně mládí. Když procházím kolem, jedna z mnoha hutných slin přistane vedle mě.
Před domem se objímají dva mladí. „Nemáš „jointa," šeptá dívka chlapci?"
„Vždyť si jednoho měla před chvílí, tak si dej pohov!"odpovídá mládenec.
Večer si pouštím televizi: -tatatata... „Sejmul jsem dnes 50 maníků, nic moc" komentuje dění hlas z obrazovky... tatatata.
Venku se stmívá, pořád prší...
Ještě že máme sny!
Jaromír Slavíček