Medvěd a ovečka

Ekologická olympiáda – krajské kolo

Minulou středu při prohlížení e-mailové pošty jsem nevěřil svým očím. Byl jsem požádán svou bývalou kolegyní, paní Alenou Ježkovou, zdali bych se místo ní neujal funkce vedení tříčlenného družstva na ekologické olympiádě ve Valašských Kloboukách. Mělo se jí zúčastnit družstvo ve složení Anna Hýskova, Adéla Zábojníková, Jan Gajdošík – třeťáci. Což o to, vedl jsem do uvedeného města naše olympioniky dlouhá léta, ale to bývalo na přelomu milénia. A nyní se mám znovu reaktivovat, probíhaly myšlenky mou hlavou.

Ale krásné vzpomínky na ty již vzdálené roky přece jenom převládly a přes pokročilejší věk jsem prosbě vyšel vstříc. Po vyřízení nezbytných formalit jsem v Uherském Brodě nasedl do autobusu, abych se teprve v něm blíže seznámil s těmi, které jsem měl pedagogicky vést. Dělali na mě dojem jisté zakřiknutosti… Po příjezdu si Valašských Klobouk jsme byli během několika minut v místě konání olympiády, tedy na gymnáziu. V místnosti, kde jsme byli všichni shromážděni, zazněly vytříbené projevy představitelů města, gymnázia i organizátorů soutěže. Následně jsme se měli představit, stejně jako svá družstva.

U mě to byl problém, byl jsem asi čtyřikrát starší než všechno přítomné mládí a přibližně dvakrát než pedagogové a členové komise porotců. Starší než já bylo akorát poslední vydání Dějin národu českého od Františka Palackého. To říkám samozřejmě žertem. No, stalo se, co se stalo. Pak již byli studenti vyzváni k odchodu, aby se v příslušné učebně podrobili tradiční zatěžkávací zkoušce – ústním i písemným testům, opravám předkládaných odborných textů apod.

My, jako dozor, jsme se sesedli s kávou v ruce ke stolu a navodili diskuzi o ekologických problémech našeho státu a světa, kterých není málo. Po skončení studentských i našich aktivit se všichni zainteresovaní začali na pokojích připravovat na plánované a oblíbené večerní scénky, které se měly týkat aktuální situace v lesích východní Moravy - tedy střetů mezi medvědem a ovečkami. Napřed ovšem muselo dojít na pokoji děvčat č. 8 k výběrovému řízení. Hlásil jsem se na pozici medvěda. Můj návrh neprošel, prý se mu vůbec nepodobám.

Ovečka z podobných důvodů mně rovněž nebyla nabídnuta. „A nemohl bych být aspoň bača?“ opatrně jsem se dotázal. „Věkově snad ano, ale nemáte můj krásný kroj!“ odpověděl Jan. Hmm. Nezbylo než rezignovat. Takže jsem nakonec skončil jenom jako vypravěč blížící se scénky. Tu jsme nacvičovali snad hodinu až do uspokojivého výsledku. Vcelku jsem byl spokojen, pouze medvěda v podobě Adély Zábojníkové jsem musel neustále ponoukat k většímu řvaní. Proč si studenti do scénky neuváženě vybrali relativně mírumilovnou pandu, to do dneška nepochopím. Měli si přece zvolit našeho Míšu, s jeho hlasovými projevy by problémy nebyly!

Ale na dalekosáhlé změny bylo už pozdě. Musel jsem alespoň pandě na poslední chvíli upravit jídelníček. Měla mít k obědu bambusové výhonky plněné masem. Po večeři jsme přišli svým vystoupením na řadu až mezi posledními. Husím pochodem jsme napochodovali na místo akce. Ještě před započetím dění jsem z podia udělal na hodnotící komisi dlaní dlouhý nos. Nevím, co mě to napadlo, ale tímto posunkem jsem nejednou vítal přicházející vedení školy na pedagogickou poradu.

Vlastní scénka měla spočívat v imitaci napadení bači s ovečkou medvědem. Studenti měli pro tento účel připraveny krásné převleky, především panda se mně líbila. Úvod jsem ale jako vypravěč musel přirozeně obstarat já. Hromovým hlasem, který bych u sebe rozhodně nečekal, jsem navodil atmosféru, ve které se snad všichni přítomní chvěli strachem. Asi uprostřed děje při našem pronásledování medvědem jsem zařval: „Utíkejte!“ Tak jsem se vžil do své role, že jsem spolu s ovečkou a bačou začal utíkat i já. Ale abych nezdržoval, scénka skončila smírem, medvěda a bači s ovečkou.

Já tak trochu při závěrečném přiťukávání si skleničkami protagonistů scénky na usmířenou „zůstal na ocet“, i když bez mé nápovědy, nevím, nevím, jak by vše dopadlo. Tak to bylo čtvrteční odpoledne, respektive večer. Bylo třeba, abych se i já podílel na eventuálním úspěchu svého družstva. V průběhu hodnocení prvního kola soutěže, tedy testů a scének, jsem slíbil dvěma již opravujícím sličným porotkyním týdenní pobyt na Kanárech, přičemž můj návrh byl doprovázen nepřehlédnutelným mrknutím oka. „To by se nám líbilo,“ odpověděly. „Zařídím potřebné, záleží jen na vás!“ dodal jsem tajemně.

Další porotkyni jsem pochválil slušivé oblečení. U porotců to bylo s jejich ovlivňováním náročnější. U jednoho jsem ocenil jeho cestovatelskou anabázi po světě, především jeho odolnost vůči mračnům komárů na Kamčatce, nic lepšího mě nenapadlo.

Druhý den soutěže byl rovněž zajímavý...