Maturitní předehra

Pondělí, první maturitní den.

Nemohu ani dospat, rychle dokončuji ranní hygienu a následně spěchám do školy, téměř utíkám. Přece mně maturuje třída a to vždy bývá nezapomenutelný zážitek.

Zprvu zamířím do svého kabinetu, zapínám počítač, jestli nemám nějakou novou zprávu, a pak už rychle do maturitní místnosti. Chodba je plná maturantů, někteří se smějí, u většiny však vidím ve tváři nejistotu, až úzkost…

Zřejmou nejistotu z očekávání, co je v následujících hodinách či dnech čeká. „Dobrý den, dobrý den,“ slyším ze všech stran. Odpovídám, nevím ovšem, jestli můj opětovaný pozdrav je v těch okamžicích to nejdůležitější. Psychicky napnutí jsme všichni, mě nevyjímaje.

Naháním všechny ty na chodbě čekající do maturitní místnosti. „Pospěšte si, rychle, čas běží!“ Jako kdyby to nevyplývalo ze situace. Všude kolem je v učebně plno světla a uvolněného prostoru, lavice byly pochopitelně s předstihem odstraněny. Místo nich jsou před tabulí umístěny stoly s prostřeným bílým ubrusem.

Podlahu pokrývá protáhlý, barvami hrající koberec, pan školník s administrativními silami si dali záležet. V rohu učebny trůní busta Komenského, vedle ní nelze přehlédnout naši krásnou vlajku.

Kytice na stolech dotvářejí slavnostní atmosféru. Na protější straně učebny, těsně u stěny, je seřazeno několik židlí pro čekající maturanty a hosty.

„Tak honem, honem, seřaďte se do dvojřadu!“ pobízím ty svoje Za pár minut začínáme. A žádné úšklebky při příchodu maturitní komise! Pavle, hlavně ty, to bys mě svými typickými grimasami fakt naštval.

Byla by to ostuda jak Brno!“ Vykulí oči. „Já, pane profesore, takový hodný kluk?“ rozesměje svou reakcí i ostatní, ale napětí nepolevuje.

Jsem rovněž hodně nervózní, po několika dalších, maturantům adresovaných výhrůžkách odbíhám do občerstvovací místnosti, kde už čeká předseda maturitní komise spolu s panem ředitelem a několik kolegů.

„Pane předsedo, okamžik, musím ještě třídu maličko srovnat!“ „Já vím, já vím, znám to, také jsem dělal třídního. Ale chce to klid, pane kolego, máme přece čas“. Tomu se to řekne „máme čas“.

On možná. Ostatní kolegové, v místnosti přítomní, si také nedělají s časem starosti, hýří úsměvy, diskutují. Mávnu směrem k nim rukou, čímž naznačuji: „mít vaše starosti“, a znovu se zrychleným krokem vracím do učebny.

Dvojřad maturantů pořád není podle mých představ. „Ježíšmárja, komise už je na cestě, nemůžete držet tvar?“ Jste normální?“ upřesňuji svůj postřeh. Následně přecházím před dvojstupem sem a tam, úplně stejně jako státní návštěva po příletu na letiště před vojenským útvarem.

Současně kontroluji „výstroj“ maturantů. U děvčat zjevně nemusím mít obavy, u kluků je to horší. „Ten oblek máš po tatínkovi, že?“ cynicky naznačuji Ivanovi s hraným úsměvem. Tak to jsem nemusel, já vím. Netuším, jak to ze mě vylezlo. Jsem nechutný. A přitom jsem si nevšiml, že mně samotnému trčí ze saka límec košile.

Nepozorovaně si ho zastrkávám na správné místo a u blízkého zrcadla kontroluji, nakolik se mně to povedlo. Vracím se k dvojřadu maturantů. Ještě jednou je přísným pohledem přelétnu.

I nadále nejsem úplně spokojen. „Posuň se doleva,“ říkám Tondovi! Činí tak, ale tím se znovu musí zformovat celá řada. Konečně je všechno v relativním pořádku. Ještě jednou se při odchodu z místnosti na svoji třídu podívám.

Co kdyby… Celkem je ale jejich oblečení na výši, dali si doma s pomocí rodičů záležet. Hned je beru tak nějak vážněji, naposledy jsem je takto viděl hezky oblečené v posledních tanečních. „No, ale teď nás všechny čeká jiný tanec!“ uvědomuji si.

Odcházím pln myšlenek na nastávající děj. Ještě stačím ve dveřích křiknout: „Jakmile s předsedou a ostatními vstoupíme, tak už budete stát v pozoru, jasné!“ Proč pořád opakuji slovo „jasné“, sám nevím. „Za chvíli jsem tady s nimi,“ končím varováním.

Pak už zrychleným krokem mířím nezvykle tichou chodbou do ředitelny. Když do ní vejdu, opět spatřuji předsedu v hloučku rozmlouvajících kolegů… „Tak, pane předsedo, můžeme jít nahoru k maturitám, vše je připraveno!“dávám jemu, vlastně všem přítomným, na vědomí…

Předseda se ke mně pootočí. „Ano, pane třídní, už jdeme!“ odpovídá a přitom si cosi strká do kapsy.

Že by maturitní projev? Pootevírám ještě více dveře místnosti, už předtím mírně pootevřené, předseda jimi vychází, za ním pan ředitel a pár kantorů v čele s mým místopředsedou, já uzavírám konvoj.

Celý tento náš pedagogický chumel vystupuje širokými schody směrem k maturitní učebně.12 Vcházíme do ní. Jdeme po úzkém koberci „husím pochodem“ co nejdůstojněji směrem k tabuli…

Atmosféra je více než slavnostní… Sleduji zrakem napjaté tváře maturantů… Běda, jestli někdo z nich pohne brvou! To bych mu nedaroval! Co si (asi) ti mladí v těchto chvílích asi myslí?

Přesně to pochopitelně nevím, ale mají určitě nahnáno. Dobře jim tak, říkám si. Dost se celá ta léta, co jsem byl jejich třídní, naotravovali…

Členové maturitní komise se po příchodu k tabuli otáčejí a řadí čelem k maturantům. Předsedu komise mám po své pravé straně. Upravuji si kravatu, kolegyně vedle si projíždí rukou sukni. Chvíli jí i mně tato úprava trvá, v učebně je slyšet nepatrný šum.

Pak zavládne naprosté ticho. Místopředsedkyně komise se ke mně z řady tělem vyklání a očima táže… Kývnu jí hlavou. To má být pro ni znamení, aby se ujala započetí úvodního ceremoniálu.

Místností zazní její zvučný hlas. „Vážení přítomní, vážený pane předsedo maturitní komise, kolegové, maturanti.

Dovolte, abych tímto zahájila maturitní zkoušky oktávy B. Prosím pana předsedu o úvodní slovo“. „No, ta to vzala nějak zkrátka,“ bleskla mně hlavou myšlenka. Jsem zvědavý, jestli si předseda vytáhne ten papírek z kapsy kalhot. No ten, co si ho do oněch míst schovával.13

Naštěstí se tak nestalo, asi to nebyl napsaný projev. Nemám rád čtené z papíru. Čtení projevů svědčí jednak o nedostatku řečníkovy sebedůvěry, ale zejména o neschopnosti prezentace jeho vlastních myšlenek. Spolu s ostatními přítomnými poslouchám úvodnímu maturitnímu projevu pana předsedy.

Už předem tuším, o čem bude asi hovořit. Ony ty projevy jsou všechny tak trochu stejné! Nadýchané, slibující, zavazující. A tak slyším: „Vážený pane řediteli, kolegové, milí maturanti. Je mou milou povinností zahájit maturitní zkoušku v oktávě B. Celých osm let jste se jako studenti na gymnáziu připravovali pro tyto chvíle.

Studovali jste s větším či menším úsilím, ale už to, že nyní před námi stojíte, je důkazem toho, že jste vytrvali a v následujících dnech prokážete vědomosti studiem nabyté.

Nemusím snad zdůrazňovat, že vzdělání je trvalý, celoživotní proces. Stojíte na jeho počátku, nepochybně v něm budete pokračovat. V tyto dny budete dokazovat opodstatněnost vašich schopností a dovedností. Ve vašem úsilí vám budeme, jistě mluvím za celý pedagogický sbor, držet palce.

Hodně štěstí!“ Výstižná slova, ale je zřejmé, že se ani on s obsažností svého slovního projevu nepředřel. Holt matematik, ti nebývají až tak výmluvní, ale zase umí zacházet s čísly, tak co.

Ale že se chlubím, já sám jsem si dával při takových úvodních projevech více záležet, i když přiznávám, tréma byla. Projev jsem si připravoval řadu dnů, zkoušel ho nanečisto. Je ale pravda, že zrcadlo není přede mnou stojící kolektiv mladých lidía kolegů.

Když vám mají naslouchat desítky lidí, je to o něčem jiném. Každý z nich kriticky analyzuje vaše slova, vaše věty, a jak známo, kdo chce psa bít, hůl si najde.

Tento předseda ale má přesvědčivý, pevný hlas, nebylo mu až na relativní krátkost projevu co vyčítat. Z řad maturantů vystupuje podle naší úmluvy Dana.

Vybral jsem si ji, protože podle mého jde o nejhezčí holku ze třídy. Jsem taktik, alespoň si to o sobě myslím. Dana předstupuje před pana předsedu a předává mu do jeho rukou kytici, placenou z peněz třídního fondu.

Oslovuje nejdůležitější osobu těchto dnů: „Vážený pane předsedo, dovolte, abych vás jménem naší třídy mezi námi, maturanty, přivítala. Máme před sebou zkoušku dospělosti, zkoušku, která by měla zúročit všechny ty roky, které jsme zde prožili a ve kterých jsme se snažili nabýt co největších vědomostí.

Budeme se snažit ze všech sil o její zvládnutí. Snad nám bude přát i štěstí!

Držte nám palce!“ Tak ona mu dokonce cosi přikazuje, no budiž, ale možná, že měla ještě do daného příkazu vložit slůvko „prosím“. A konec konců, on už o těch palcích mluvil.

Pan předseda krátce děkuje, uklání se, kyticí mu místopředsedkyně pomáhá uložit do vázy. Snad se tam ještě vejde. Všichni kolem se usmívají, ostatně proč ne.

Nakolik jsou jejich úsměvy strojené, těžko říct. Prokáže se to jistě v následujících hodinách a dnech. Aneb „všeho do času“, jak se také říká.

Ceremoniál končí.

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109506
Týden: 383
Dnes: 26
  přihlásit poslední změna: 30.04. 2015 17:18:23