Maturita končí...

V přípravné místnosti se už od dopoledne shromaždují všichni maturanti, na stolech je plno kytek, budou se předávat všem členům komise, ale i kantorům zúčastněným při maturitách.

Hluku je v místnosti i na chodbách až až. Však těch zážitků během týdne bylo… Sám s místopředsedkyní sháním kantory, kteří zkoušeli či přisedali, mezitím přichází pan ředitel s darem pro pana předsedu.

Usedáme. Snad tucet lidí sedí za maturitním stolem a tlumeně mezi sebou hovoří. Kdosi poklepal tužkou o stůl. Rozhostilo se úplné ticho Místopředsedkyně oznamuje ukončení maturit a prosí pana předsedu maturitní komise o slovo.

Ten si odkašlává. Krátce zhodnotí proběh maturit, avšak podrobně se zabývá jejich statistikou. Hodnotí ji jako velmi zdařilou a začíná známá „děkovačka“.

Předseda děkuje jednotlivým kantorům za jejich pečlivou a odpovědnou práci, zkoušejícím za přístup ke zkoušeným a všechno to, co je naučili, stejně tak přísedícím, své místopředsedkyni za její práci u maturity, nezapomíná přirozeně ani na mě.

Slovo si pak beru já. „Pane předsedo, děkuji i já vám za klidný a vyvážený průběh maturit. To, že se tak vydařily, je i vaše zásluha, vašeho rozvážného a tolerantního přístupu k veškerému zde dění.“ Krátký potlesk. Ze židle povstává pan ředitel. Oceňuje roli pana předsedy a předává mu dárek.

Jakousi keramiku. Všichni tleskají. Pak chvíle rozpaků s mým následným doporučením, aby se šlo na chvilku do občerstvovací místnosti, neboť si musím připravit třídu ke slavnostnímu rozloučení. Počkám, až se učebna vyprázdní, provedu částečný úklid, a pak už si jdu pro rozesmáté abiturienty dovnitř maturitní učebny.

Mám co dělat, abych je překřičel. Seřadím si je v učebně jako před začátkem maturit. Každý z abiturientů třímá v ruce kytici. Pak jdu pro členy maturitní komise a zkoušející jednotlivých předmětů.

Ne všechny se mně ale daří sehnat. „Pojď ke mně, máme závěrečnou poradu!“ „Už letím.“ Vcházíme do učebny. Ruch v místnosti se tiší. Začíná závěrečný ceremoniál.

Místopředsedkyně několika slovy končí maturity a prosí pana předsedu o závěrečný projev. Ten se ujímá slova. „Vážení, nyní již abiturienti, Na tuto školu jste nastoupili jako děti.

A všechno bylo najednou složitější. Nemuseli jste jen řešit, jak napsat písemky, kromě toho jste se museli vypořádat s tím, koho milovat, koho nenávidět a komu důvěřovat.

A čím víc jste toho věděli, tím jste byli zmatenější. Občas jste možná chtěli dospívání zastavit, ale to nebylo možné, nešlo to.

A čas od času jste potřebovali slyšet ty drobné lži, jako že dobří lidé jsou vždy odvážní a pravdomluvní a ty zlé poznáme na první pohled. Protože tyhle drobné lži vám mnohdy pomohly postavit se na nohy a jít dál.

Ne každý den se vám vydařil, na druhou stranu ne každý byl špatný. A i to špatné vás posunulo někam dál. Díky překážkám jste nalezli přátele, kteří při vás stáli, a věřím, že budou stát.

Jedna velice moudrá osoba mi jednou řekla, že přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme sami. Nicméně nesmím opomenout, že v této bitvě jste nebojovali sami.

Po vašem boku stáli učitelé, kterým bych tímto chtěl poděkovat. Upřímně si myslíme, že oni mají snad největší zásluhu na tom, kde dnes stojíte.

Pomáhali vám najít vaši cestu a jít bojovat s hlavou hrdě vztyčenou, ale i přesto se ke každému chovat s úctou. Až se zavřou dveře školy, neznamená, že se s nimi zavřou i dveře za vámi.

Letošní rok je pro vás zde na škole poslední a co nevidět budete každý někde jinde, s jinými lidmi. Ale ať už budete kdekoliv, každý z vás si s sebou v srdci ponese kousek posledních let, vaší společné minulosti, a já věřím, že všichni na ně, stejně jako já, budete vzpomínat s úsměvem na tváři.

Ať se vám daří, přátelé!“ Hovoří pěkně, všechna čest, bouřlivý potlesk je mu odměnou. Abiturienti se k nám z řad rozbíhají, aby předali kytice všem na maturitě zainteresovaným.

Trnu, aby se dostalo na všechny, naštěstí se tak stalo. Vše popisované se děje s úsměvy, doprovázenými krátkými vstřícnými slovy. „Paní profesorko, moc děkuji, budu na vás ráda vzpomínat, a zejména na ty vaše zajímavé hodiny plné informací. Uměla jste nás zaujmout.“

Když to slyším, tak si říkám, může být lepší odměna pro učitele než tato slova?

Odpověď zní: Nemůže, ani ředitelské prémie nejsou větším vyznamenáním.86 „I já tobě budu držet palce na přijímačkách, Evo!“odpovídá kolegyně, evidentně vyznáním abiturientky dojatá. Tak to má být.

Pak si beru slovo ještě jednou já, dávám na vědomí, kdy a kde dostanou abiturienti vysvědčení. „Mládeži, příští pátek vás očekávám ve 14. hodin ve velkém sálu kina Máj. Je to jasné? A zase budete ve svátečním. Vezměte si sebou nějakou složku na maturitní vysvědčení!“

Pak jenom pokynutí mých rukou a usměvavý dav se rozchází. Hluk na chodbě doznívá ještě dlouho. Rozchází se i maturitní komise. Já zůstávám. Sbírám na stolech zbývající dokumenty, musím je odevzdat do ředitelny. Pomůcky pro studenty si již stáhli kolegové předtím. Pohlédnu na kytici na stole a trochu ji polituji.

Užila si svoje. Uklízečky se o ni už postarají. Zrak nasměruji k bustě Komenského. V duchu mu pokládám otázku. „Byl jsi celé ty čtyři maturitní dny spokojen, velký Učiteli národů?“ Neříká nic. Tak asi ano.

Určitě ano! Ještě chvilku zůstávám zcela osamocen v maturitní v místnosti a vstřebávám atmosféru, která je tak typická pro zkoušky dospělosti.

Pak přistupuji k oknu prázdné a ztišené místnosti a dlouze se z ní mlčky dívám na vzdálený hřeben Bílých Karpat s monumentální Velkou Javořinou.

Mlčím.

Byla to moje poslední maturita…

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173142
Týden: 455
Dnes: 77
  přihlásit poslední změna: 28.05. 2015 18:30:08