Mateřské školky

Mateřské školky

O mateřských školkách se nyní často hovoří jak v tisku, tak i v jiných masových sdělovacích prostředcích.

Někteří komentátoři naznačují ve svých úvahách nedostatek míst pro ty naše malé ve školkách, jiní zase hovoří o malém počtu učitelek, výjimkou nejsou ani úvahy o nízkých platech těch, co se o děti tohoto věku starají.

Ať je to tak či jinak, faktem zůstává, že mládež tohoto věkové rozpětí potřebuje  maximální péči státu, zájem rodičů a přiměřenou erudici pečovatelského sboru.

Nebudu daleko od pravdy, že těžko by se hledal člověk, který byl nebyl dojat při setkáních s těmito maličkými.

Drobnými krůčky následují paní učitelky, čímž tak trochu připomínají káčátka jdoucí za svou matkou, drží se za ruce, více pak děvčátka a svými očky pozorují dění světa, který se jim pozvolna přečetnými tajemstvími otevírá.

Každou chvilku se mezi nimi ozývá mírně kárající hlas paní učitelky "Honzíku, říkala jsem přece, že se máš zastavit na kraji chodníku a počkat na ostatní." A ty mě zase neposloucháš. Budu to žalovat tvé mamince" Anebo o chvilku později, „Jeníčku, proč taháš Mařenku za vlásky? To se přece nedělá!"

Poněkud roztahaný průvod dětí se po chvíli zase stmeluje a celý průvod směřuje dál a dál, k dalšímu stromu s veverkou anebo zajímavou ptáčkem, sedícím a prozpěvujícím na větvi. Velmi důležitý pro ty „ubrebeděnce" je i sběr šišek a kaštanů, ze kterých se dají dělat na podzim za pomoci paní učitelky krásné obrázky na zemi.

A co teprve na pískovišti. Zde začíná čilý pracovní rej, ke slovu se dostávají lopatičky, kbelíčky, stavějí se hrady anebo se tyto přičiněním souseda zase bourají. No holt, kdyby tak pracovali naši stavaři, bylo by nám všem hej!

Pokud kolem malých „štěbetavců" prochází nějaký „dospělák," tak děti ho spontánně zdraví, až se člověk někdy lekne, neboť na takové „masové" pozdravy není z vyšších stupňů škol až tak zvyklý.

Rád dětem odpovídám a chválím je, jak jsou vychované. Učitelky se usmívají, vědí ale asi své.

V parku bývám, jak říkám, neustále svědkem roztomilých her těchto maličkých, neboť se tato „drůbež" honí s křikem kolem stromů, objímá je, takže vzdáleně poněkud připomíná aktivisty ze šumavských lesů....

Děti na sebe pokřikují, občas i po sobě házejí vším možným, aniž by jim ale hrozilo nějaké větší ublížení na těle. V tomto ohledu jsou aktivnější samozřejmě více chlapci, ale to je vcelku přirozené. „Brousí si prostě zoubky!" V kolektivu si tímto způsobem vytyčují místo a vyhraňují svoji budoucí „mužskou"roli. Učitelky tedy musí mít zrak všude, protože uhlídat tu malou „havěť" není pochopitelně vždy jednoduché.

Nebezpečí hrozí především ze silnice, takže vesty „Besipu" jsou bezesporu jednoznačně na místě a ohleduplnost řidičů jakbysmet!

Ptaly se mě nedávno moje bývalé kolegyně, jaký mám recept na soužití s těmi malými. Je vcelku jednoduchý, nešetřit úsměvy, na pravém místě přiměřeně umět pokárat, a pokud možno okatě nedávat najevo, že jsme nebo jsme byli kdysi učiteli.

Je totiž uměním vzdělávat a vychovávat tak, aby korigující vliv vychovatelů nebyl až tak okázale patrný!

Jaromír Slavíček, učitel v.v.