Lymfodrenáž

Lymfodrenáž

O co jde?

Hned vysvětlím.

Asi před rokem zničehonic mně mírně začalo otékat lýtko.

Nebylo to bolestivé, spíše jsem měl zvláštní pocit, jako kdyby mně někdo během noci nasadil okovy.

Snad předčasně, néé?

Rok jsem to vydržel, a teprve nedávno se odhodlal jít na vyšetření za dr. V.Pavlíkem          do Veselí nad Moravou, mimochodem synem mé bývalé kolegyně na gymnáziu.

Ultrazvuk jím použitý dal jemu i mně najevo, že problém není ani tak v žilách, jako spíše v mízním systému.

Já to tušil, já to tušil.

Druhá, respektive třetí míza mě vždy znepokojovala.

Lékař mně předepsal, jak již v názvu uvedeno, v Brodě lymfodrenáž. A tak dnes dopoledne jsem se rozhodl místo houbaření jít na ni.

Pro příchodu na rehabilitaci jsem byl v kanceláři hlavní sestry podroben výslechu. Vcelku jsem obstál, akorát se divila, že lékař na papírech neuvedl moji diagnózu.

Také nevím proč, možná se domníval, že pohled na mě zdravotnickému personálu stačí.

Byl mně vystaven harmonogram jednotlivých procedur, a posléze jsem byl vyslán            o patro níže k první proceduře.

Předal jsem zde pobývající zdravotnici dokumentaci od hlavní sestry, a vzápětí poslán na WC se vyčurat.

Učinil jsem tak bez prodlení a po návratu jí sdělil, že jsem vyčuraný. Následovalo mé vyzutí a odvedení za ruku jinou sestrou do příslušné kóje.

Uložen s její pomocí na lůžko a obdán jakousi nafukovací matrací, živě modré barvy. Takové se dávají omrzlým horolezcům, které snášejí z himalájských velehor.

Nato jsem byl přímo zahlcen potřebnými informacemi ohledně toho, co se se mnou bude dít, a to prostřednictvím velmi sympatické sestry, jménem Jana Slintáková.

Lepší zaobcházení se mnou nemohlo být. Přístroj byl zapnut a já se začal postupně odspodu po jednotlivých komorách periodicky nafukovat.

Tedy ten oblek, samozřejmě.

Paní sestře jsem projevil obavu, kterou jsem vyčetl i internetu, že vytlačovaná míza údajně někdy vzlíná až do prostoru břicha ba i pohlavních orgánů.

Zatrnulo mně, tam jsem, tedy v tom druhém případě, dosud oteklý nebyl.

Byl jsem však sestrou uklidněn, prý nemusím mít žádný strach.

Dále jsem z masmédií vyčetl, že se ještě před lymfodrenáží mají odblokovat regionální mízní uzliny.

Což o to, s odblokováním uzlin v podkolení bych souhlasil, ale s odblokováním těch tříselných v žádném případě ne.

Prostě se stydím, ty si přece mohu odblokovat sám.

Abych si udělal u sestřičky oko, tak jsem jí sdělil, že jsem učil na gymnáziu paní ředitelku polikliniky, Mgr. Anetu Prnou, a pana ing. F. Kubáníka, jednatele téže instituce.

Toho jsem kdysi dávno na Orláku zaučoval do tenisu, podotýkám však, že jeho paní ho uměla lépe.

Pak už jsem byl ponechán na libovůli přístroje.

Něco v přístroji, který ovládal můj návlek, bzučelo, něco přerušovaně svítilo, trochu jsem si připadal jak na Jipce.

Abych se nenudil, vzal jsem si do ruky konverzaci s tím, že se naučím aspoň tři věty cizího jazyka, bylo to ale marné.

V mém věku už to prostě nejde.

A tak raději zaměřil zrak oknem do venkovního prostoru.

V této činnosti jsem byl úspěšnější.  Identifikoval jsem na dálku ořešák černý, dvě borovice černé a několik větví červenolistého buku.

Na obloze byly k vidění jen straty, dost depresivně působící.

Začal jsem dřímat, náhle se ozvala velká rána, ukázalo se, že pacientce v sousedním boxu upadla berle.

Necelá hodinka se postupně blížila ke konci. V jednom okamžiku oranžové indikátory na přístroji zcela zhasly.

Pomyslel jsem si, takhle asi vypadá exitus.

Naštěstí to byla jenom představa.

Poté jsem byl nafukovací kombinézy zbaven a poděkoval při odchodu personálu s vyhrůžkou, že reportáž bude následovat.

Po schodech k bufetu jsem téměř vyběhl, silniční přechody přecházel daleko svižněji jak doposavad.

Takže tak.

Zážitky prostě musí být.

Devět procedur mě ještě čeká, tak uvidíme.

Jaromír Slavíček  v.r.