Luhačovickým Zálesím

Tak dneskáj tak

Slavičínsko je přírodními krásami bohem požehnaný kraj.

Nenavštívit ho s brodskými turisty by byl tedy nesporně hřích.

Takže v sobotním ránu jsem vstal, dal si kávu a podíval se pro jistotu ven. Vzápětí jsem konstatoval, že jsem v noci přišel o zahradu.

Připravila mě o ni neobyčejně hustá mlha, já však věděl, že se bude v průběhu dne rozpouštět jak toho rána cukr v kávě.

Vyrazil jsem k nádraží, kde se postupně shromaždovali podobně uvažující klima optimisté

Vlak do Slavičína  jel podle jízdního řádu a za Bojkovicemi už nás uvítala blankytně modrá obloha.

Po vysednutí z vlakového spoje jsme prošli Slavičínem a vstoupili do známého Pivečkova parku.

Při vchodu do něho nás uvítala maketa hrádku, uvnitř pak masivní, ebenové dřevo připomínající plastiky zvířat i jiných tvorů..

Viděli jsme zdařilé napodobeniny kondora, vlka, žáby, svým prohnutím mě upoutala housenka píďalky podzimní.

Naše skupinka si to pak namířila lesní silničkou směrem k Nevšové.

Čas chůze jsme si krátili povídáním o všem možném, mimo jiné též o nebezpečích, které na člověka číhají v temných lesních hvozdech. Konkrétně jsme se bavili o medvědech a  černé zvěři.

Zvažovali jsme v této souvislosti, jak bychom se asi zachovali při případném svém napadení touto divou zvěří. Návrhy na řešení byly různé, nakonec jsme se shodli v tom, že by výsledek setkání stejně nejvíce závisel na náladě medvěda.

Záhy na to jsme vkráčeli do malebné Nevšové a pozorovali domorodce, kteří ten den zvolili úklid kolem svých domů.

Za obcí jsme směřovali kolem pastvin a živě zelených lučin značenou cestou do svahu.

U rozcestníku jsem chvíli vyčkal, až se poněkud vzdálí mě doprovázející přátelé, abych se konečně mohl s chutí pustit do hermelínu.

Tímto sobeckým počínáním jsem ovšem ztratil vizuální kontakt se svou skupinou, zákonitě pak sešel z červeně značené stezky, a tím pádem počal bloudit po lese.

Což o to, les byl i s hnědavým listím na větvích krásný, zejména, když mezi nimi prosvítaly kužely slunečních paprsků, ale orientační nejistota v mém nitru přetrvávala.

Pokud jsem ale vyšel z přítmí lesa na louku či pastvinu, tak se mně nabídly výhledy těžko popsatelné krásy, viz fota.

Asi po půl hodině pohybového tápání jsem spatřil silnici a kousek dál první domy. Nabyl jsem přesvědčení, že jsem zachráněn.

Leč záhy se ukázalo, že viděné usedlosti patřily opět Nevšové.

Otočil jsem svůj zklamaný obličej o 180 stupňů a po frekventované silnici začal stíhat ty své.

Podařilo se mně to až v Petrůvce, .kde seděli na lavičce před obchodem se smíšeným zbožím.

Společně jsme pak v diskuzi rozebírali klady i zápory alkoholických nápojů, jejich porovnáním nakonec s převahou zvítězily klady.

Na konci obce neodolali někteří z nás pozvání do usedlosti jednoho z turistů, v Petrůvce dočasně pobývajícího.

Já však tušil, že taková nabídka asi nebude zadarmo, a tak jsem pokračoval k cílovým Luhačovicím už zcela sám.

Jak jsem se k nim blížil, tak jsem shledával jejich okolí civilizovanější, i stromy se mně zdály být tak nějak lázeňsky upravenější..

Starší z nich už pozbyly listí, mladší si ho v žlutozeleném obrazu ještě držely. Daný postřeh napodobovala v lesním zátiší za Kamenným křížem i na lavičce se objímající mladá dvojice..

Týden před Dušičkami... a láska? Jak krásné!

Asi 3 km před lázněmi jsem uviděl, nevěříce svým očím, na lesní stezce tak 100 metrů přede mnou, osamocenou dívčinu. Bez psa i bez mobilu. Zvláštní úkaz!

Odhadl jsem její věk tak na 25 let..

Podvědomě, nebo snad i úmyslně jsem svoji chůzi zrychlil. Když jsem se k mladé ženě přiblížil, zvolal jsem na ni, ať se mě nebojí, že jsem už jenom neškodný, starší turista.

Nevím proč, ale ona po mé informaci a shlédnutí mé postavy svoje kroky ještě uspíšila..

Já ji však přece jenom dostihl.

Ukázalo se, že jde o sportovní novinářku z Prahy.

Dali jsme řeč o atletice i tenisu, shodli jsme se přes téměř dvougenerační rozdíly prakticky ve všem.

Dal jsem jí při rozloučení i svoji vizitku, obávám se však, že mně už nezavolá.

Rychlík mě v Luhačovicích už očekával, takže hodnotím dnešní anabázi kvůli nádherné přírodě, ale hlavně závěru cesty jednoznačně pozitivně.

Jaromír Slavíček

01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111834
Týden: 335
Dnes: 33
  přihlásit poslední změna: 30.10. 2013 05:52:34