Lidové pálenice

Lidové pálenice

Slovácko je takřka živou pokladnicí nesčetného množství lidových  tradic, zvyků
a řemesel.

Nejde pouze o veřejnosti známý folklor, ale i o umění z darů přírody vytvářet vinný mok
a slivovici.

Od nepaměti lidé v tomto kraji vyráběli výše uvedenou opojnou tekutinu, ať už v klasických pálenicích, anebo potajmu doma.

Jak si při tom počínali, o tom hovoří nejenom vyprávění pamětníků, ale i stávající či muzejní exponáty.

Některé z nich se nemalým úsilím nadšenců podařilo soustředit a následně vystavit zraku zájemců.

Můžeme být hrdi na to, že jedním z takových míst je Muzeum lidových pálenic v obci Vlčnov, který jinak známe z každoroční, světem obdivované Jízdy králů.

Právě při jejím konání se do této slovácké obce v pozdně květnové dny sjíždějí tisíce návštěvníků, aby při uvedené tradiční události byli účastni přehlídky neobyčejně půvabných krojů, tak typických pro folklor tohoto koutu slováckého kraje.

Mnozí z nich si ale v ten den nenechají ujít i návštěvu vlčnovského muzea pálenic. Jen v loňském  roce vkročilo v uvedenou dobu do jeho prostor na 1500 osob.

Nedalo mně to, abych si i já jednoho hezkého nedělního odpoledne neudělal do Vlčnova výlet a tuto lokalitu neprohlédl.

Po příjezdu do obce jsem nasměroval jsem své kroky ze silnice na Dolní Němčí do postranní uličky a prošel podél památkové usedlosti č.65 z roku 1692 k muzeu.

Těsně před ním jsem míjel odstavené, dávno již nepoužívané zemědělské stroje.

Tato překvapivá vizuální ouvertura však mému zraku vůbec nevadila, ostatně k následujícímu historickému exposé tak nějak přináležela.

Samotné muzeum bylo v poměrně nedávné době přestavěno z původní stodoly, přičemž se podařilo nově vzniklému objektu ponechat do značné míry jeho dřívější historický ráz.

Stropní dřevěná konstrukce, vytvářená optimálním propojením nových i původních trámů, dodala punc originálně tvarovanému prostoru s řadou vystavených exponátů.

Prostřednictvím mé průvodkyně, paní Stloukalové, jsem měl coby laik možnost  seznámit se
s destilačními přístroji, které při následně popisovaném procesu.používali naši předkové.

Základem pálení kvasu byl masivní kovový kotel s měděnou poklicí, takzvaným kloboukem, ve kterém byl umístěn ve středové poloze otáčivý čep, umožňující pomoci rukojeti promíchávání vloženého kvasu.

Jím byly švestky, ale lidové nápaditosti se meze nekladly, takže si občané  vypomáhali při výrobě pálenky všemožným ovocem, hruškami, meruňkami, ba i třešněmi a višněmi.

Pod kotli se topilo dřevem, vznikající páry byly šikmo vzhůru vedenou trubicí směrovány do kondenzačního zařízení, tvořeného objemnou nádobou s masivní trubkovitou spirálou zanořenou ve vodě.

Alkoholové páry do spirály přicházející byly ochlazovány okolní vodou, čímž docházelo k jejich kondenzaci, tedy vzniku zkapalněného alkoholu.

Ten však musel být znovu přepálen až do své konečné podoby nám tak sympatického ohnivého moku.

Celý uvedený proces se tedy odehrával v popisovaných zařízeních, kterých byla v prostoru muzea k nahlédnutí celá řada.

Od objemných až po docela miniaturní. Právě u těch nejmenších jsem se nestačil divit lidové tvořivosti našich lidí.

Některé vystavené přístroje, včetně těch modernějších, na mě dělaly dojem téměř uměleckých děl, neboť jejich provedení bylo velmi precizní, přičemž používaný měděný materiál jim dodával nevšední, oku lahodící  krásu.

Vyslechl jsem v té souvislosti od paní průvodkyně i příběh o alkoholu, uchovávaném v těžkých dobách v zemi, aby se pak tento stal po vytažení na boží světlo nemalou vzácností..

Demižony, desítky lahví s vinětami a řada literárních dokumentů pak tvořily při mé prohlídce nezapomenutelné kulisy tohoto specificky zaměřeného muzea.

Nastal však čas rozloučení s milou průvodkyní a odjezd do Uherského Brodu.

Při zpáteční cestě jsem se ještě zastavil v nedaleké obci Drslavice u pana Františka Šrámka, majitele prastaré sušírny ovoce.

Zavedl mě k ní do svého sadu, kde byly v nenápadném přístřešku umístěny plotny, zvané lesa, na které se dávalo a dosud dává ovoce k sušení.

Jistě, nic mimořádného. Děje se tak už od pradávna. Sušené ovoce, křížaly, jsou přece mimořádně chutné a zdravé.

Obdivuhodné u tohoto zařízení je ale to, že existuje údajně už od 16. století. To tedy klobouk dolů!

Takže suma sumarum.

To, co jsem ono odpoledne viděl, zasluhuje obdiv a úctu k našim předkům, jejich vynalézavosti a pracovitosti.

Rovněž tak je obdivuhodná spjatost jejich života s přírodou, což by mělo být příkladem pro nás všechny, žijící sice v moderní, ale až příliš uspěchané době.

25.07. 2021 12:38:16
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 105563
Týden: 524
Dnes: 37
  přihlásit poslední změna: 24.08. 2014 08:26:00