Je dusno k zalknutí. Vše kolem se jenom mátoří, přičemž já nejsem výjimkou a vyhledává stín stůj co stůj. Schoulení psíci s vyplazenými jazyky se snaží tímto charakteristickým způsobem ochladit své tělo.
I kočky zalézají do houštin anebo se uchyluji do stínu zápraží a svým konáním navozují podobné úmysly i u mne.
Listy stromů jsou zvadlé, visí svěšeny, opírajíce se jeden o druhého, jistě by rády ovlivnily ten pařák kolem nich a unikly jemu, napodobit zvířata však nemohou.
A sluneční paprsky nemilosrdně pálí dál a dál, ale co to říkám, doslova žhnou, spalují trávu kolem, dusí vše živé, nedovolí člověku se pořádně a zhluboka nadechnout...
Ulice se už dávno vylidnily, jen několik mladých lidí se plouží kolem stěn domů, vyhledávajíce zřejmě svým zrakem hospůdku s chladivým mokem.
Nad rozpálenou dlažbou chodníků i povrchem silnic zřetelně vibruje vzduchová hmota podobně jako je tomu na poušti, člověk má skoro představu, že by mohla i za těchto podmínek nastat i fata morgana.
Ani ptáci nejsou příliš vidět, jen kosi a drozdi s otevřenými zobáčky popocházející po zemi dost dobře nechápou, co se to v přírodě nyní děje. Vše živé se schovává do možných i nemožných úkrytů s nadějí, že přece jenom rozpálený vzduch časem přijde k rozumu.
Copak opravdu není naděje na vysvobození z tohoto žáru? Marně vyhlížím směrem k severozápadu náznak větších mračen na nebi, který by mně zvěstoval alespoň naději na změnu povětří.
Koupaliště je přeplněné, ale i ti, co se rádi opalují, stále častěji vyhledávají vodní živel, aby se po jeho opuštění rychle uchýlili do přítmí korun statných vrb.
Město jako kdyby usnulo, veškeré jeho aktivity se snižují na minimum.
Abych pravdu řekl, nechtěl bych pobývat v těchto parnech v kabinách nákladních aut, autobusů a už vůbec ne někde na kombajnu. V nich musí řidiči zažívat horor, no ale snad tam mají už klimatizaci. Ale i tak...
Konečně se blíží podvečer. Že by přicházela tropická noc, kdy se člověk převaluje na lůžku z místa na místo, nemůže horkem usnout a odbíhá pro pěnivou záchranu k ledničce.
Je rozumné dodržovat pitný režim, jinak může být zle!
Co to ale bylo za zvuk? Kdesi v dáli. Že bych se přeslechl? Ne, ne, sluch mě nešálí, bylo to zadunění, dosud ještě hodně vzdálené.. Ano, už není sporu, blíží se bouře. Konečně! A další a další hřmění doléhá k mým uším! Jsou silnější a silnější a se stále menšími časovými odstupy..
„Podívej na tu hradbu černých mračen nad Buchlovem" kdosi vedle mě říká. Snad konečně zaprší, jen aby toho deště nebylo přespříliš!
A nedej Bože, kdyby přišly kroupy! Úroda je přece ještě na polích. A co teprve dozrávající ovoce?
Zrychluji kroky, mám to domů přece jenom ještě kousek cesty.
Bum, prásk, další úder, na obzoru se zablesklo. Počítám sekundy a vyčkávám zahřmění. Tím si na „hrubo" alespoň určím vzdálenost bouře v kilometrech.
A už jsem doma, vycházím na balkon a pozoruji blížící se mračna.
Jejich tmavá hradba se jako dešťová tsunami blíží k městu víc a více a za ní vidím jakousi šeď, pod kterou krajina kolem Hradiště postupně mizí z dohledu..
Tak to bude síla! Tuším, že právě z těchto šedivých záclon, vlnících se a dotýkajících se země, bývají provazy deště největší.
Lidé jdoucí kolem mého domu zrychlují své kroky a bázlivě se dívají na temnící se oblohu. Rukama popohánějí děti, chtějí se rychle s nimi dostat do bezpečí.
Zvídá se vítr a ne malý. V jakýchsi vlnách. Prométheovy blesky již křižují oblohu, větví se, jsou vtahovány zemí do jejích útrob.
Koruny stromů se ohýbají jak stébla trávy, jejich kmeny tklivě naříkají, listí víří vzduchem, utíkající si šátky zakrývají tvář. Nastává panický úprk návštěvníků z nedalekého koupaliště, kde každý své svršky narychlo sbalené vláčí neuspořádaně sebou.
Což o to, já už jsem doma, ale ti na cestách musí zažívat chvíle nemalých obav.
A opět úder, tentokráte už tak blizoučko, že jsem se musel i za oknem instinktivně přikrčit. Co kdyby?
Doufám, že se lidé nebudou schovávat v parku pod stromy, obávám se. Jistě vědí, jak nebezpečí by jim tam hrozilo? A ti ve městě ať se rychle raději ukryjí do průchodů domů, případně do obchodů. Snad je tam obchodníci nechají přečkat ty nejhorší chvíle.
A už je to tady. V několika vteřinách provazy deště smáčejí vše kolem. Nyní i deštníky jsou k ničemu, neboť je vítr doslova rve lidem z rukou.
Já za oknem s nosem na skle pozoruji řádění živlů, dokud pramínky stékající vody nezacloní i mně tady výhled.
Odbíhám ještě vytáhnout pro jistotu zástrčky ze zásuvek, člověk nikdy neví... Tak, a snad jsou elektrospotřebiče z nejhoršího venku.
V blízkém okraji parku se lámou se a padají větve. Auta se jen těžce prodírají řinoucími se potoky vody, kterou rozstřikují na utíkající chodce. Některá z nich prozíravě zastavují při okraji vozovky. V této malé „apokalypse" se asi řídit příliš nedá. Celé to „Boží dopuštění" trvá asi desítku minut, pak pozvolna ustává.
Zato se značně ochlazuje a člověku se daleko lépe dýchá. Vzduch se dešťovými kapkami pročistil, voní ozonem, tělu i duši se dostává pocitu úlevy.
Roztrhaná mračna postupně odcházejí kamsi na východ a mezi nimi začínají probleskovat první paprsky zapadajícího Slunce.
Ještě drobně a poměrně vytrvale prší. Vycházím ven a vyhlížím nad Bílými Karpaty duhu, ale marně, byť jsou pro její vznik příznivé podmínky. Snad měl někdo při jejím vyhledávání větší štěstí!
Bylo to drama, krátké, působivé. Skutečně hrozivý prožitek, ale svým způsobem i krásný.
Jaromír Slavíček