Krojovaná nádhera

Opět pohádka

No přece pohádka zvaná Slavnosti vína.

Už ranní vlakový „expres" z Uherského Brodu, nacpaný lidmi k prasknutí, naznačoval, že v Hradišti se bude v průběhu dne odehrávat něco velmi významného.

Na nádraží ve slovácké metropoli se z něho vyhrnuly davy lidí nejrozmanitějšího věkového složení a mířily v hustých zástupech k náměstí.

Tam už před desátou hodinou nebylo, jak se říká, k hnutí.

Stánek vedle stánku, všechny obklopené chumlem lidí, takže mně daný prostor vzhledově připomínal sosající včely u medových pláství.

Zrakem se hodnotily všechny ty nabízené dobroty nebo užitkové předměty, ale mnozí z návštěvníků už v tuto dobu neodolali burčáku, mladému to vínu, které se uvolilo dát název veškerým těmto slavnostem.

Stánků bylo tolik, že na náměstí vzniklo provizorní městečko se spletí uliček, ve kterých nebylo až tak jednoduché se vyznat. Napadlo mě v jednu chvíli, že tím pádem by mohly být uličky i pojmenovány.

Jedna by se mohla nazývat Perníková, druhá Dřevořezbová, třetí třeba Langošová. Pochopitelně těch Burčákových by asi bylo nejvíce, s tím by byl problém.

Sluníčko si v průběhu dopoledne vzpomnělo na svůj červencový přísun paprsků, takže slunečních brýlí na očích zvolna procházejících zvědavců bylo vidět každým okamžikem více a více...

Postupně se ale lid začal shromaždovat podél plánované trasy slavnostního průvodu, a  to v takovém množství, že mnozí začali mít obavy, jestli blížící se krojovanou nádheru uvidí v žádoucím rozsahu.

Snažili se stůj co stůj pro fotografování zaujmout  pro co nejvhodnější místo, což se těm šťastnějším, spíše ale průbojnějším jedincům po nějaké době přece jenom podařilo.

No a pak to začalo.

Průvod krojované, pohádkové krásy. Psal jsem o ní již vloni, ale letos byly moje dojmy viděného ještě působivější.

Pokud není člověk etnograf, tak plně slovně vystihnout barvami hýřící kordulky, brokátem vyzdobené fěrtušky, šátky, čepce, stuhy, jupky, lajbly, nohavice, krpce snad ani nelze, to se musí vidět na vlastní oči.

No a když k viděnému připočteme ještě půvab našich slováckých krasavic, tak člověk nabývá dojmu, že český jazyk, ačkoliv je označován za pojmově velmi obsažný, nedokáže všechnu tu krojovanou pohádku slovně popsat.

Nemusím snad ani podotýkat, že v ty okamžiky spouště fotoaparátů cvakaly jeden za druhým.

Fotoaparáty nebo mobily však musely být většinou vyzvedávány nad hlavy svých, často na špičkách stojících majitelů, protože „probít" se do první řady užaslých přihlížejících bylo opravdu hodně obtížné.

Co však bylo zvlášť dojemné, za srdce doslova chytající, tak to byl pohled na krojovaná batolata, vezená se na nejrozmanitějších vozíčcích či trakařích.

Kukadla těch našich nejmenších si s patrným údivem prohlížela kolemstojící. Možná ti malí tvorové ani dost dobře nechápali, co se to kolem nich děje, a proč se na ně soustřeďuje pozornost okolního davu.

Rodiče jim tak museli nejednou i vypomáhat v mávání ručkami, což nemohlo ponechat jedinou tvář přihlížejících diváků bez úsměvu.

A právě tuto sympatickou skutečnost musím zdůraznit, prostě mně to nedá.

Návštěvníci z cizích zemí na nás většinou pějí chválu, na naši přírodu, na naše historické památky, ale současně tvrdí, že se málo na sebe usmíváme.

Jenom ať se přijedou v tyto dny podívat do Uherského Hradiště!

Tady se totiž tuto sobotu usmívali snad všichni na všechny a na všechno.

No a když se i na mě začaly dělat dvě vosy úsměvné grimasy, které jsou jinak obávaným hmyzem, tak co mám  vlastně ještě dodávat...

Snad jenom říkám do budoucna: „Přijeďte, obdivujte... a mačkejte, stejně jako tento víkend, spouště fotoaparátů!

Nebudete rozhodně litovat".

Jaromír Slavíček

25.07. 2021 12:38:16
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 105745
Týden: 398
Dnes: 35
  přihlásit poslední změna: 08.09. 2013 14:26:27