Krajem Žítkovských bohyň

Krajem Žítkovských bohyň k pramenům Olšavy

Letošní podzim je svým počasím takový „aprílový". Pár dnů je babí léto a pak z ničeho nic přijde plískanice, připomínající blížící se listopad.

Brodští turisté si vybrali předcházející sobotu tu první povětrnostní variantu.

Modrá obloha, sem tam protkaná chemtrails, tedy kondenzačními pruhy letadel, věštila pěkný sluneční den.

Cílem nás, milovníků chůze, se stal  kraj „Žítkovských bohyň". Není příliš vzdálen od našeho města a má svoje nezaměnitelné přírodní kouzlo..

Když autobus v ranních hodinách uháněl z našeho sídla k Bílým Karpatům, tak právě nad nimi vycházelo slunce.

Už tento vizuální prolog  byl pro oči mnohých z nás fascinující.

U pily ve Starém Hrozenkově jsme z autokaru vystoupili a strmým svahem pomalu směřovali na kótu Boky.

Z komínů některých okolních samot se linul bílý dým, patrně chladným ránem potomci „bohyň" přikládali do kamen dřevěná polínka

Dech se nám při namáhavém výstupu krátil, a tak bylo nutno čas od času naše kroky pozastavit, obrátit se a podívat zpět do údolí.

A v ten okamžik nejedna romantická duše musela zaplesat.

Pod námi se vytvořila typická inverzní situace, tedy opak běžného zvrstvení atmosféry, kdy dole se kde kdo tetelil chladem a my nahoře, na kopci, se vyhřívali v teplých slunečních paprscích.

Studená vzduchová hmota v údolí byla prosycena hustou mlhou, která jakoby zvolna „stékala" dále ke slovenským hranicím.

Kdyby jenom teplo, ale na hřebeni, už jen kousek od centra Žítkové, se nám v průzračné atmosféře nabídl překrásný výhled na kopaničářské samoty, roztroušené mezi lesíky a remízky s pastvinami.

Přirozená, potokem tvořená hranice se Slovenskem, se dala tušit jen pár set metrů od nás.

Marně jsem v jejím okolí zrakem pátral, čím se naše krajiny svým přírodním rázem od sebe odlišují...

Prošli jsme kolem hotelu Kopanice k obecnímu úřadu, kde jsme si udělali krátkou občerstvovací zastávku.

A pokračovalo se dál. Jenže naše cesty se rozrůznily.

Někteří z nás znovu sešli do údolí k hranici, jiní dali přednost hřebenovce ke Skaličí s výhledy, které překonaly veškerá naše očekávání.

Nejenom „Horenka Chabová" byla na dosah ruky, ale o něco dál i Mikulčin vrch, Kykula, Sokolí kameň, a pak v dáli masivní Povážský Inovec a Strážovské vrchy.

Když k viděnému na obzoru naše oči připojily pastelově zbarvené okolní lesy, tak už si nebylo více co přát.

Červeně značkovaná cesta se brzy vnořila do hustých lesních hvozdů.

Kolem ní rostly po posledních teplejších dnech houby, viděl jsem celé shluky muchomůrek červených, sem tam byla ke spatření i holubinka.

Jenže na stromech visela upozornění, že se do lesa v tyto týdny kvůli jelení říji nesmí.

Červená značka vyústila v prostoru pramenů Olšavy, které jsem se už jen osamocen pokusil najít.

No jo, ale nastal problém.

Začal jsem bloudit v zamokřeném terénu, prodírat se houštinami i vysokou orosenou trávou pod bukovými velikány..

Uvědomoval jsem si v těch chvílích, že Olšava, podobně jako Amazonka, má několik pramenišť.

Po téměř hodinovém hledání, kdy jsem už téměř resignoval, jsem spatřil na jednom z buků v mladém lese tabulku - Pramen Olšavy.

Možná to nebyl ten originální zdroj naší řeky, ale jeden z nich určitě. .

Pak už jsem se navracel do civilizace po vrstevnicových a spádnicových lesních cestách..

Najít tu ideální, k cíli nejrychleji mířící, až tak zase jednoduché nebylo, všechny totiž byly pokryté silnou vrstvou spadaného hnědého listí.

Nakonec jsem přece jenom natrefil na zpevněnou šotolinovou silničku, doprovázející klikatící se Olšavu.

Kráčel jsem už v pohodě, z okolních stromů mírným větříkem shazované listí doslova „sněžilo".

Zabýval jsem se myšlenkou, jestli se mně podaří stihnout vlak v Pitíně.

Když tu náhle, snad 20 metrů přede mnou u hájenky Podlesí, se plavmo přes cestu „přenesl" jelen.

Co vím, snad osmerák?

Bleskově jsem sáhl po fotoaparátu, ale ten krasavec byl rychlejší, jak se nečekaně zjevil, tak jako duch zmizel v přilehlém lese.

Lepší zážitek toho dne jsem si nemohl přát.

Příroda je úchvatné divadlo, na jehož podiu se neustále střídají herci i divadelní kulisy.

Každou chvíli se na tomto přírodním jevišti děje něco nového, a přesto uklidňujícího.

Příroda by se tak mohla stát návodem pro náš uspěchaný život.


Jaromír Slavíček

01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111836
Týden: 337
Dnes: 35
  přihlásit poslední změna: 21.10. 2013 06:27:17