Košt hub na Salaši
Už jenom názvem tato středeční akce lákala. Na koštu slivovice jsem v bělokarpatských Vápenicích kdysi byl, ale na koštu hub na Salaši ještě ne. A tak jsem rychle do uvedené obce zamířil, abych začátek koštování nepropásl. Když jsem vstoupil do útulné hospůdky Na Dolině, první, co mě upoutalo, tak to byla velká, horkem sálající krbová kamna.
Jen o málo později moje oči zaregistrovaly nádherné myslivecké trofeje na stěnách. Opravdu, ta paroží svou velikostí i celkovým vzhledem stála za obdiv. Pak už jsem se začal zajímat o slibované houbařské dění. Měl jsem štěstí, neboť poblíž rozpálených kamen seděl nestor salašských mykologů, pan Lubina Šafránek. Hned jsem ho začal zpovídat.
„Řekněte mně, prosím, pane Šafránku, něco zajímavého o vaší zájmové činnosti!“ Odpověděl bez dalšího pobízení: „Dnešní košt je pouze jednou z mnoha akcí našeho čtyřiadvacetičlenného kroužku. Na jaře začínáme výroční schůzí, pak otevíráme les, pokračujeme lesními procházkami, v září organizujeme výstavu hub, no, a jak záhy budete svědkem, kalendářní rok končíme tímto koštem. Ostatně podívejte se na tohle!“ Přisunul ke mně jedno ze dvou alb ležící na stole.
Přiznám se, že něco tak hezkého jsem po jeho prolistování už dlouho neviděl. Umně kreslené, houbami motivované obrázky, zdařilé fotografie, popisované akce, výsledky soutěží, vše graficky mimořádně pěkně zpracované. V průběhu mého kochání se alby do místnosti vešla předsedkyně klubu a současně jeho zakladatelka, paní Alena Filípková, obtížená taškami. Letmo jsme se pozdravili, aby se vzápětí paní mykoložka se dvěma dalšími kolegyněmi s plnou vervou pustily do přípravy vzorků hub a jejich prostírání na stolech. Od sběratelů donesené skleničky s houbami byly jimi pootevírány a jejich obsah vkládán do misek.
Ty pak byly pečlivě označeny názvy hub, případně jejich směsí. Bylo jich 53, slovy padesát tři! Hřiby smrkové, václavky, strmělky, ryzce, čirůvky, suchohřiby, vějířovec, jen co jsem zaregistroval, druhů bylo ale podstatně víc. Hospůdka se mezitím zcela zaplnila návštěvníky, jednak majiteli vzorků, jednak zvědavci ze širokého okolí. Krátce po čtrnácté hodině paní Alena Filípková požádala o ztišení přítomných, aby pak několika větami zahájila uvedenou akci, která byla samozřejmě soutěží.
Každý vzorek hub měl být ochutnáván a následně pak vyhodnocen pomocí klasické pedagogické stupnice na předloženém formuláři. Sotva dořekla, první degustátoři z řad obecenstva začali přistupovat ke stolkům, pravda, zprvu trochu ostýchavě, zanedlouho však už bez rozpaků. Lžičkami vkládali kousky hub do úst, avšak vznikajícímu soustu úmyslně zabránili vklouznutí do hltanu. Museli přece pohyby svých jazyků posoudit chuťové nuance jednotlivých kousků. Otáčeli se k sousedovi, stručně vzorky hodnotili, sem tam se mlsně i olízli, aby se pak chopili tužek a houbě vydali „vysvědčení“.
U stolků se tak postupně vytvářela fronta, podobně, jako když do obchodu přijde nějaké mimořádně kvalitní zboží. Nechal jsem fotoaparát fotoaparátem a zkusil chuťově posoudit několik vzorků i já, i když se v tomto směru nepovažuji za odborníka. Ale i tak musím spolu ostatními ochutnávači konstatovat, že houby prospěly s vyznamenáním, tedy drtivá většina z nich na výbornou či chvalitebnou.
Současně se komisí vyhodnocoval nálezce prvního sezonního hřibu, pak toho největšího, no a potom tři vlastníci chuťově nejlepších vzorků. Možná ale o věcné ceny ani tak moc nešlo, ale být prohlášen houbařem par excellence, to už přece něco znamenalo.
Sběratelé z houbařského ráje, tedy okolí Salaše, mají být tedy na co hrdi, ale prozradit mně, kde ty houby v takové kvalitě a množství konkrétně rostou, tak takové informace jsem z nich bohužel při veškeré mé snaze nevydoloval…