Konečně můj zeměpis

Nemohu se dočkat svého kormidlování, tedy maturity z mého zeměpisu. „Budeme maturovat v této učebně, pane předsedo, do zeměpisné není třeba přecházet.

Mapy si necháme donést,“ s předstihem uvádím předsedu do „svého“ předmětu. Následně pak provokuji: „Pane předsedo, jistě jste si vědom, že ne matematika, ale zeměpis je královnou věd, to jistě víte! Věděl jsem, jak ho rozesmát, jsem holt psycholog. Alespoň si to o sobě myslím. Konečně angličtinářky balí svoje kufry. Odcházím do přípravny. Od dveří zaznívá moje vyzvání. „Tak, moji zeměpisci, přišel váš čas!“

Vidím, jak prvnímu z nich v pořadí, Václavovi, v tváři ztuhly rysy. Za mnou, pochodem chod!“odvádím si z přípravny prvního svého vyvoleného k maturitě. Po příchod do maturitní místnosti uchopím pytlík s maturitními otázkami a s křečovitým úsměvem vyzvu na popravu se připravujícího k vytažení žetonu s příslušnou otázkou, přičemž neopomenu zdůraznit vytažení jen jedné.

Kyselý úsměv je mně odpovědí… Václavovi pak ukazuji jeho místo u potítka a snažím se mu vyjasnit smysl tažené otázky. Mám však většinou dojem, že už mě moc nevnímá a soustřeďuje se na řešení zapeklité situace. „Vytáhni si otázku!“předkládám před jeho oči sáček se směskou zeměpisných otázek.

„Patnáct,“ vmete mně do tváře. „Tak to jsou „Exogenní činitelé“, běž si sednout k potítku“ Pak už jenom patnáct minut s místopředsedkyní čekáme. Ptám se jí. „Tak jak to vypadá u nás s vyznamenáními?“ Ona totiž dělá statistiku.

„No, máme osm vyznamenaných, čtyři prospěli“. „To jde,“ odpovídám potěšeně a hned se zamýšlím. Myslím, že pro každého přítomného u maturit je velmi přínosné sledovat výkony těch mladých lidí. Jejich vědomostní obsah i sortiment je docela obdivuhodný. Nedá se srovnat s tím, co jsme kdysi my museli dostat do svých hlav. Akorát nezávidím těm mladým ty předmaturitní týdny.

Ten obrovský nápor na nervy. Ale jsou mladí, jistě vyřeší vše s přehledem. S krátkou časovou prodlevou přichází i můj přísedící, který nechává tahat otázku Karlovi, dalšímu maturantovi ze zeměpisu. Vzápětí se dostavuje tak trochu s provinilým úsměvem i předseda komise.

Asi se někdy zakecal anebo byl na toaletě. Také je to jenom člověk. Jsme všichni, tak můžeme začít! Ujímá se velení. Hned ho přebírám. „Václave, pojď za námi, jsi na řadě!“ vyzývám prvního svého maturanta. Chudák, těká očima po maturitní komisi a hledá v tvářích jejich členů alespoň nějakou oporu. U mě ji nezřídka nachází.

„Vytáhl sis otázku Exogenní činitelé“. Přitakává. Tak co k nim vlastně patří?“začínám předpokládaný dialog, monolog totiž ze zásady nesmím připustit. Vůbec se nezarazil a bleskově spustil: „Patří mezi ně gravitace, působení vody a ledu, následně organismů a člověka, významně též i teplot.

Co se týče gravitace, jde o takzvanou zemskou tíži, která má za následek třeba sesuvy. Jde o postupné sesouvání zeminy zpravidla po nepropustném podloží do nižších poloh.

Skáču mu do řeči. „Nebyl by nějaký příklad sesuvu poblíž Uherského Brodu?“ Václav se zarazí a spíše tázavě odpovídá. „V Maršově?“ „Ano, to jsem chtěl slyšet,“ vítězoslavně se rozhlížím po tvářích maturitní komise, aby viděli, že kluk má přehled. Ti se povinně usmívají. Co si myslí, to je jiná otázka.

„Tak pokračuj!“ „Voda a led krajinu rozrušují, vzniklý úlomkovitý materiál přenášejí a ukládají, ledovec dokáže změnit tvar povrchu, stejně tak vítr, vidíme to třeba na Sahaře“. „Bereš to nějak zkrátka,“ konstatuji. „Musíme ty činitele probírat po pořádku!“ „Dalším vnějším činitelem je voda.

Jejím působením se prohlubují říční koryta a tím mění vzhled krajiny. „Nějaké mimořádně zahloubené údolí by nebylo?“ opět mu skáči do řeči. „Třeba v Americe?“ napovídám. Ťuká se dlaní do hlavy. „Coloradský kaňon.“

„No vidíš, že sis vzpomněl,“ pochvala mě moc nestojí. „A co opačná situace, tedy nebezpečí nedostatku vody?“ snažím se držet dialog na přijatelné úrovni. „Někde už je jí nedostatek, třeba na Sahaře.“ „Kdyby jenom na Sahaře,“ špitnu. „Horší je situace v subsaharské Africe,“ dodávám.

„Takže vidíme, že většina dějů v přírodě je multifaktoriální, systémová. Jednotlivé složky naší Země se navzájem ovlivňují a poznat jejich propojení je neobyčejně složité a navíc v čase proměnlivé,“ snažím se zesumírovat výše řečené. Dívá se mně do tváře, asi přemýšlí, co zase za další dílčí otázku pro něho vytvořím.

Nemýlí se. „A co organismy, jak ty působí na tvářnost reliéfu?“snažím se o plynulý posun jeho výkladu. „Velmi důležité je působení organismů a člověka na krajinu,“ navazuje na moji otázku.

„Živé organismy zemský povrch rozrušují, po jejich smrti z nich vznikají vápenité usazeniny na dně a z jejich těl zemní plyn a ropa. Důležité jsou také rozdíly teplot.“ „No, máš to pořád nějaké zpřeházené, ale budiž.

Ale když jsme u těch teplot, jak je to s nimi?“ „Rozdílné teploty vedou k rozpínání skal a jejich rozrušování. Úlomky jsou pak tou gravitací snášeny do údolí.“

Přerušil jsem ho. „Teploty jsou námětem konkrétní klimatické otázky. Ale když už jste se o nich už zmínil, zvedají se v světě?“ „Ano, jde o globální oteplování.“ „Co na něho říkáš?“ „Myslím, že je reálné a přinese výrazné změny jednak klimatické a pak dodatečně i změny v rozložení vegetace.

Ale možná bude mít i kladné účinky, na Aljašce se posouvá vegetace na sever, stejně tak na Sibiři. V místech zbavených ledové pokrývky tak přibude nalezišť nerostných surovin.“

„Pak Inuité v Grónsku budou mít větší „autonomní“ nároky při využívání nerostných surovin,“ snažím se o ironii. Usmívá se a s ním i členové komise. „Ty změny se projeví teprve s odstupem doby, pane profesore.“

Co si to dovoluje mě poučovat, ale musím mu dát za pravdu. Šikovný chlapec! „Chce se někdo z členů komise na něco zeptat?“ obracím se na své spolupracovníky.

Místopředsedkyně nesměle zvedá ruku. „Opravdu s globálním oteplováním všichni souhlasí?“ ptá se „Ne, to ne, mají na svůj názor právo. Spíše mně ale vadí, že se z tohoto klimatického fenoménu dělá politikum.“ „To máš pravdu, kamaráde,“ familiárně kvituji vyřčené.

„Tak raději od politiky dejme ruce pryč!“ Ještě chvilku řešíme problematiku exogenních dějů, ale zkoušení se blíží k závěru, takže nezbývá než Václavovi na samém jeho konci poděkovat. „Václave, děkujeme, můžete jít!“ Po tomto téměř družném dialogu si po jeho odchodu dopřáváme minutku odpočinku, skončili jsme maličko dřív.

Pohledem na hodinky se o chvilku později znovu aktivizujeme. „Další pán na holení,“ volám na dalšího maturanta ve snaze být tímto specifickým vyzváním vtipný. „Pojď, Karle!“ jménem konkretizuji. „Vytáhl sis otázku?“ „Zemědělství světa“, odpovídá.

Obracím se na svého přísedícího s požadavkem nechat vytáhnout otázku dalšímu maturantovi. Ten se ale baví s předsedou. Jejich rozhovor přerušuji. „Honzo, nech vytáhnout otázku Vlastě!“ Činí tak. Vytáhla si „Půdy“, oznamuje mně. Karel si vytáhl „Zemědělství světa“, předsedovi dávám na vědomí předcházející dění. „Co to, co prosím?“

Asi není soustředěný. „Ach ano, děkuji.“ „Karel má štěstí, o tom tématu se dá mluvit půl dne,“ špitá ke mně můj přísedící. „Jenom abychom se nemýlili! Je to nervák,“namítám. Odcházím pár metrů k zadní stěně učebny, k přítomným studentům, hostům… „Buď tak hodný, obracím se na jednoho z nich, skoč mně do zeměpisné učebny pro mapu světa!

Je v rohu u umyvadla“. Je zajímavé, že jsem po celou dobu studia klukům tykal, zatímco děvčatům vykal. Nikdo se nad tím ale celá desetiletí nepozastavil. Karel již před námi sedí, jeho oči roztěkaně bloudí po tvářích členů maturitní komise. „Co sis vytáhl?“ ověřuji si předcházející informaci od kolegy. „Zemědělství světa“. „Tak se do toho dej!“

Karel hovoří o významu zemědělství jak celku pro výživu lidstva. Rozděluje ho na rostlinnou a živočišnou výrobu. Nepřerušuji ho. Teprve po několika vteřinách před něho přisunuji atlas světa s mapou rozšíření zemědělských produktů. „Ukaž nám tady na mapě, kde se co pěstuje, jaké konkrétní plodiny!“

Uvádí je a současně v atlasu na mapě zemědělství ukazuje, kde se co užitkového roste, a posléze, kde se co chová. Tady se musím trochu pozastavit, na jednání předmětové komise zeměpisu, kterou jsem dlouhá léta vedl, jsem byl jednoznačně proti tomu, aby studenti maturující ze zeměpisu měli před sebou na přípravě atlas s tématickými mapami.

V takových atlasech jsou mapy s podrobnými slovními vysvětlivkami, takže stačí si je vypsat a o pár minut později je při zkoušení prostě přečíst. Nápověda jako hrom. Jako když při maturitě z matematiky by někdo dostal na přípravě k dispozici vzorečky na řešení rovnic.

Se svým návrhem na odstranění této zjevné nápovědi jsem však v jednáních předmětové komise neuspěl. Prý taková nápověda není až tak velká. I s vysvětlivkami se musí údajně umět pracovat. Úsměvné!

Takže i nadále jsem proti takovým ulehčením maturity ze zeměpisu.!!! Karel hovoří k věci, ukazuje na mapě jednotlivé pásy zemědělské výroby. Jenom mírně s kolegou korigujeme jeho informace.

Karel na konci svého výkladu trošinku znejistí, to v okamžiku, když mu položím otázku k diskuzi. „A co chemizace zemědělství, prosím tvůj názor, Karle!“

Odpovídá: „V rozumné míře je použití chemikálií na polích možné, ale je dobré raději spoléhat na přirozená hnojiva!“ Vcelku souhlasím. V těch se u maturity přirozeně babrat nechceme, a tak zkoušení pozvolna ukončujeme.

„Děkujeme, Karle, běžte si oddechnout!“ „Vlasto,“ obracím se k potítku, teď je řada na vás“. Váhavě se z potítka zvedá, oči jí těkají z místa na místo. Pozvolna přichází, v ruce drží papír s poznámkami.

Doufám, že je nebude jenom číst. Kolikrát jsem to jenom říkal svým studentům. „Na papír dejte jenom nosné body svého výkladu, čtení u maturity z papíru by bylo trapné.“

„Sedněte si!“ Vlasta usedá. „Tak vy jste si vytáhla „Půdy“, viďte?“ Přikyvuje hlavou. Zdá se mně být dost ustrašená. Trochu ji chápu. Téma půd bývá považováno za nezáživné mezi kantory, natož mezi studenty. „Tak prosím! Začněme!“ Vlasta definuje pojem půdy.

Pokračuje jejich rozdělením podle půdních typů. „Počkat, počkat!“ přerušuji ji. „Napřed chceme slyšet složení půdy.“ Můj přísedící pokyvuje na souhlas.

Mlčení. No, pokusím se o malou nápovědu. „Je tvořena minerálními složkami a?“ Opět ticho. „No přece humusem, organickými látkami.“ Studentka přikyvuje. Bože, taková samozřejmost.

Vracíme se k půdním typům. Vyjmenovává je. Ostatně je jich jenom několik. Černozem, ano, slyším od ní tři lokality, týkající se výskytu tohoto půdního typu ve světě. A zase odmlka. „Ale já vám toho o něm říkal v hodině mnohem víc. Vždyť jsem problematice půd věnoval celou výukovou hodinu.“

Diskuze vázne více a více. Skoro následně s přísedícím hovoříme o půdách jenom my. Předseda zbystřuje pozornost, odvrací hlavu od svých písemností a začíná sledovat kriticky se vyvíjející situaci. Ta čtvrthodina zkoušení je pro mě coby zkoušejícího doslova utrpením.

Po čtvrthodině se vzdechem říkám. „Tak, Vlasto, děkujeme, můžete jít!“ Rozpačitě odchází. Děkovali jsme, nevím za co… Odcházím se svým přísedícím na chodbu poradit se o známce. „Tak co na tu Vlastu říkáš?“ ptám se ho. „Byla dobrá, Járo, ne“ „Slyším dobře? Je to dcera jednoho známého, já vím, ale…?“

„Já bych jí dal chvalitebnou,“ pokračuje můj přísedící. „Pane Bože, mně se to jenom zdá.“ Já si myslel, že se budeme bavit o tom, jestli má „projít“ nebo ne. A on jí navrhuje chvalitebnou. „Já bych jí dal s přimhouřením obou očí za tři.

A to nejsem žádný pes,“ obracím se ke kolegovi. „Ale přece skoro všechno řekla,“ opět slyším neuvěřitelná slova. Kroutím hlavou. Chvíli jsme spolu diskutovali, ale byl to dialog hluchých.

Na klasifikační poradě bylo po jeho, ale ten můj pocit, no co má říkat.

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173125
Týden: 438
Dnes: 60
  přihlásit poslední změna: 25.05. 2015 08:44:20