Kolem Prakšic

Prakšické stezky a stezičky

Ne, nejsem Prakšičan, pocházím z Uherského Brodu, ale přiznávám se, že chodím na Prakšicko velice rád.

Neoplývá světoznámými památkami a vším tím, co by lákalo tisíce turistů k návštěvě.

Může však nabídnout něco, čeho v poslední době ubývá více a více, totiž místa, kde se člověk může hluboce zamyslet a vnímat okolní přírodu s tichem ji doprovázející.

No, a kde jinde, než na stezkách a stezičkách kolem této půvabné obce.

Stezky  jsou samozřejmě v okolí každého sídla, ano vím, ale právě ty prakšické mají svá osobitá kouzla.

Dovoluji si vám alespoň některé z nich popsat svými pocity.

Když se vydávám od posledních domů Vinohradů k Vrchovině, třeba v létě za houbami, musím zprvu zdolat z koncové „točny" výstup prudkým svahem, abych se pak mohl ubírat okolním smíšeným lesem buď k mohylovým hrobům, nebo k Žižkovu dubu.

V každém případě jsou moje kroky doprovázeny lesní tichem, nutícím člověka k hlubokému zamyšlení.

Samotné mohylové hroby jsou svědky dávné minulosti. Je nakonec i dobré, že není přesně známo z jaké doby pocházejí, a kdo v nich setrvává ve věčném odpočinku.

Tajemno láká.

O Žižkovu dubu jsem již dříve psal, je stromovým velikánem, který ačkoliv je již na konci svého života, přesto vzbuzuje úctu všech kolemjdoucích..

A co tak se vydat cyklostezkou směrem na Uherský Brod? Míříce k ní, zastavuji se nakrátko pod kostelem u památníku obětí obou světových válek.

Kolik zbytečných obětí, často mladého věku, stála ta válečná řež, říkávám si v duchu.

Pokračuji však dál. Cyklostezka je vyasfaltována, ale cyklistů na ni moc nepotkávám. Nevadí mně to.

Směřuji po ní se souběžným, vegetací zarostlým úvozem. Kdysi jím jistě projížděli formani se svými povozy, ale to už je jistě hodně dávno.

Ještě před vnořením cyklostezky do zalesněných Rubanisk se člověku vyplatí se obrátit a podívat se po severovýchodním obzoru.

A věru stojí takový pohled za to.

Velký Ořechov s dominujícím kostelem je vidět jako na dlani, rovněž výraznou Komoneckou vrchovinu na Luhačovicku nelze zrakem přehlédnout.

Stezka mírným stoupáním míří k brodské střelnici. Před ní na vrcholu stoupání je nádherný výhled na Buchlovské kopce.

Jenom kdyby ta městská skládka jinak pěkný vizuální dojem nekazila...

Nedávno jsem se šel projít i podél Prakšického potoka. Renovovaná cesta je pokryta dosud měkkou jemnou drtí. Jde se po ní docela dobře.

Že není na co se kolem ní dívat? Nesouhlasím.

Pozdravím se s koníkem blízké farmičky, a pak jsou už moje oči upoutány dokončovanými vodními nádržemi se svěže vyhlížející, nedávno vysázenou travou na jejich březích.

Po jejich brzkém naplnění vodou se jistě stanou rybářským rájem a cílem výletníků.

Pod menší nádrží je záměrně ponechán ostrůvek s olšemi. Působí docela romanticky, je zřejmé, že stavitelé měli cit pro přírodu. Tak to má být.

Po levé straně cesty směrem od obce, řeknete si, je jenom obyčejný protáhlý svah.

Ale i ten ve mně evokuje vzpomínky na minulost.

Člověk tak nějak přemýšlí, kolik kdysi bylo vynaloženo lidské práce na těchto sesuvy ohrožovaných políčcích.

Dnes jsou některé z těchto pozemků jen pokryté houštinami trnek a hlohů, ale i tak v nich shledávám mnoho zajímavého. Husté křoviny s přelétajícím drobným ptactvem, ojedinělé seníky, to vše spolu odumírajícími starými ovocnými stromy ve mně vzbuzuje nostalgické pocity.

Kdo ty stromy vysazoval, a žije vůbec ještě, kladu si vtíravou otázku.

A opět se ohlížím zpátky směrem k obci, na nedaleký prakšický kostel s památnou hrušní – „planuší" opodál, i na zalesněné kopce za vesnicí.

Jindy je možné nasměrovat kroky od kostela polnostmi do blízkých Pašovic a pak podél Maršovského potoka dál až k Maršovu.  Nad okolními poli krouží káňata, občas člověk zahlédne i pasoucí se srnčí.

Známou trasou je i bývalá „družstevní" cesta kolem lánu fotovoltaiky k Chrástce, a od ní k hvězdárně, nebo podél lesa do Havřic.

Kdysi měla kvalitnější povrch, dnes je již obtížně pro vozidla sjízdná. Je lemovaná remízky s ptactvem, hlavně pak vrabci a strnady, a nabízí solidní výhled k západu.

Třeba takový západ slunce odtud viděný, no to je pohádka! Od Chrástky je z cesty také pěkný panoramatický pohled na Prakšice....

Jinou možností pro turistu je vydat se silnicí podél Holomně do Drslavic. Pravda, jde se po silnici, byť nepříliš dopravně frekventované. Ale i tak, je třeba se mít na pozoru!

Kolem spíše převládají pole, ale samotné koryto tohoto potoka nabízí  pohled na důsledky erodující síly vody při povodních. Je hluboce v jílech zahloubené a jeho vzhled se po povodních zajisté ještě mnohokrát mění.

Po straně vodního toku jsou vidět obdělávané zemědělské plochy, při březích pak je patrná běžná květena jara – smetánky, rozrazily, kopřivy.

Z pravé strany se zvedají nevysoké zaoblené kupy „Rovné hory a „Vrchoviny", porostlé smíšenými lesy.

Botanicky cennější jsou pod nimi ležící stráně s teplomilnou květenou a zvířenou, o čemž svědčí řada chráněných druhů uváděných v seznamu organismů přírodního parku Prakšické vrchoviny.

Z živočišného světa tu stojí za zmínku řada vzácných druhů motýlů, třeba modráska hořcového, brouků, namátkou uvádím krasce třešňového, z jiného řádu pak výskyt kudlanky nábožné.

Říčka Holomňa, často rozvodňovaná přívalovými dešti, je lemována řadou olší, vrb, javorů babyk, místy i mladými jasany.

Kolorit těchto břežních dřevin umocňují keře bezu černého, ptačího zobu a dalších, již uvedených docela běžných zástupců bylinného světa.

Místy se dá nahlédnout i do koryta říčky a sledovat jak její proudící tok postupně omílá přilehlé břehy.

Co říct závěrem?

Stezek je v okolí obce asi ještě víc, ale to Prakšičané vědí lépe než já.

Ať už si člověk vybere tu kterou trasu, vždy by měl vnímat krásu naší krajiny, a ta je na Prakšicku opravdu nepřehlédnutelná.

Snad jednou budou na patřičných místech stezek i informační tabule, poukazující slovem i obrazem na řadu místních krajinných zajímavostí.

Prakšicko si poukaz na ně nesporně zaslouží!

Jaromír Slavíček