Ke známému néé!

„Lékařské známosti"

Jak to myslíte?

No, byl jsem učitel na střední škole Mýma rukama prošly tisíce studentů.

Ti nejlepší, nebylo to ovšem bez výjimky šli na vysokou školu a absolvovali nesporně velmi náročné studium, kterým se stali dříve nebo později třeba i uznávanými lékaři.

Roky utekly, já vešel do důchodového věku a někteří moji žáci jsou praktickým lékaři nebo i specialisty.

K věku se váží, jak známo, nemoci, no a tak musí člověk od času chtě nechtě navštívit lékaře.

A tady vyvstává problém, nemalý i pro mě.

Je vždy známost s lékařem vždy pro pacienty výhodou, položme si otázku?

No jak se to vezme.

Nesporně, když se po letech potkáme tváří v tvář, je si o čem povídat.

Snad se také dostane, i když by se tak dít samozřejmě nemělo, člověku pečlivějšího vyšetření jak ostatním.

Rovněž v čekárně nemusí čekat bývalý učitel většinou tak dlouho.

To jsou pozitiva, i když ne úplně férová vůči ostatním pacientům.

No ale pak vyvstává další problém.

Když jsem kdysi nynější lékaře učil, byli to žáčci, kteří mě na chodbě školy i ve městě uctivě zdravili.

Občas jsem je peskoval za špatně provedený domácí úkol a kritizoval před jejich rodiči.

No a nyní se situace obrátila o 180 stupňů.

Já jsem nyní ten podřízený, já jsem ten, který hledí prosebně na lékaře, byť důvěrně známého, a očekává od něj pomoc.

Další potíž je v tom, že i před známým lékařem se musí člověk dříve nebo později obnažovat, a to nejenom po stránce fyzické, ale i duševní.

Je to, jak jistě uznáte, nepříjemný pocit, když se vám lékař, bývalý žák, dívá na kůži, do krku, případně dokonce do míst, kam nechodí slunce.

A co teprve, když má dojít na operační zásah. Tak to už je pro mě extrémní situace být svým bývalým žákem rozřezáván, poté převazován, tišen jak malé děcko, rehabilitován.

No ale co člověku zbývá. Těžko přece mohu říct, nezlob se, nezlobte se, chci být svěřen do rukou někoho jiného.

Co by si asi o mně řekl, že ano?

Jemu to možná ale tak nepřipadá. Co já vím. Ale mně ano!

Jaké je tedy resumé?

No se svými žáky se rád samozřejmě rád setkávat budu, ale vnucovat do jejich lékařské péče, tak to tedy ne! Ani náhodou.

No ale když nebude vyhnutí, tak se s tím už musíme asi smířit.

Leccos se v životě převrátí úplně naruby a ne každý to unese, tak jak by měl.

A to je můj případ...

Jaromír Slavíček

18.06. 2021 11:37:19
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 103119
Týden: 543
Dnes: 4
  přihlásit poslední změna: 14.04. 2013 19:15:06