Když umírá naděje

Když umírá naděje

Ano, i takovým zoufalým situacím se člověk ve svém životě nevyhne.

Okamžikům, kdy pomoc lékařů je sice rychlá, obětavá, ale někdy už omezená závažností zdravotního stavu postižené.

Mám na mysli okamžiky, kdy hrozí ztráta života někoho blízkého.

Ať už je to na jednotkách intenzivní péče, anebo v léčebnách dlouhodobě nemocných, všude tam probíhá úporný zápas o udržení života.

Někde pozvolna končí dlouhodobé utrpení člověka nevyléčitelnou nemocí, jindy přichází jako blesk z nebe okamžik, kdy vašemu srdci blízká osoba, ještě nedávno aktivní a usměvavá, se stává během několika vteřin nebo minut zcela bezmocným člověkem.

Voláte o pomoc, chvějete se obavami o život toho nejbližšího, toho, se kterým jste prožili celý svůj život.

Přijíždí záchranka se záchranáři s jejich snahou o obnovení základních životních funkcí, a to hned na místě, nebo ve vozidle záchranné služby.

Pak už jen zavírání dveří záchranného vozidla a jeho rozjezd s modře blikajícími světly k nemocnici.

Uvidím ji ještě někdy, kladu si otázku a se skloněnou hlavou a slzami v očích odcházím zpátky domů.

Druhý den, plný obav, telefonuji do nemocnice s otázkou.

„Mohu ji navštívit?"

„Ne, nemůžete, musíme počkat, až se její stav zlepší!"

Den za dnem ubíhá, člověk se utěšuje, že snad nebude vše tak zlé, jak to zpočátku vypadalo.

I sousedé dávají naději, ale nečiní tak jenom ze soucitu, ptám se ve skrytu své duše.

A pak po překonání šoku z předcházejících hodin a po určitém svém zklidnění přichází povolení k návštěvě nemocné.

Odjíždím do okresního města, procházím areálem nemocnice a vcházím do místnosti jednotky intenzivní péče.

Vidím na lůžkách tři nehybně ležící těla s přístroji nad jejich hlavami. Rychle však mezi nimi rozpoznávám svoji matku, ženu, kterou tak miluji.

Nastávají chvíle, při kterých slova chybí, city se však bouřlivě navyšují.

Usedám k lůžku postižené, hladím jí ruku, pozoruji vzhled její tváře a sleduji její dech. Pomalu hovořím, i když nevím, jestli vnímá to, co říkám.

Namlouvám si, že dochází ke kontaktu našich očí, avšak posléze mně jenom zůstává pohled na zeleň za oknem.

V duši pak vzrůstá pocit beznaděje.

Po chvilce přichází zdravotní sestra, zkontroluje přístroje, pronese ke mně několik povzbudivých slov a znovu odchází, a já s matkou opět zůstáváme v tichu a o samotě.

Snad se z toho přece jenom dostane, utěšuji se.

Bude to ale tou, se kterou jsme se smáli, cestovali a prožili neskutečné množství životních příhod?

Anebo se stane někým jiným, trvale plně odkázaným na moji a lékařskou pomoc?

Ve svém nitru si znovu promítám všechny ty roky, všechny ty události, které provázely náš dosavadní život.

Naposledy pohledem při odchodu z místnosti zabloudím k jejímu lůžku...

„Uvidím ji ještě někdy živou?" ptám se sám sebe.

Na chodbě potkávám ošetřujícího lékaře.

„Co mně řeknete o jejím zdravotním stavu, pane doktore?"

„Udělali jsme, co jsme mohli. Teď už jenom nesmí dojít ke komplikacím. Konkrétně mám na mysli zápal plic. U těchto postižených, nehybně ležících, je jeho výskyt dost běžný. Bylo by to pro ni fatální. Její srdce by to nevydrželo..."

„Pane Bože! Děkuji Vám velice, pane doktore, za vaši dosavadní starostlivost!".

Podání rukou.

Vycházím ven. Mrholí.

Proč je ten lidský osud tak krutý?...

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173142
Týden: 455
Dnes: 77
  přihlásit poslední změna: 04.03. 2014 07:22:26