Když sadař odešel

Když sadař odešel

Čas od času chodívám do sadů nad městem. Jsou to místa, kde si člověk odpočine a nabude nových sil. No a nepsat o sadech plných ovocných dřevin, to by snad nebylo možné. Ale v posledních letech mě lákaly zahrady k návštěvě i z jiného důvodu.

Setkával jsem se tam dlouhá léta se starým sadařem, který se s láskou věnoval svým ovocným stromům.

V předjaří přes svůj vysoký věk zkracoval u větví jejich koncové výhony, zbavoval kůru stromů nežádoucích nečistot, rouboval tam, kde bylo potřeba, prostě staral se o vegetaci tak jak má být. Leč nadešel i jeho čas a on odešel do míst, odkud není návratu.

A tak jsem si jednou chtěl po letech na něho zavzpomínat Po příchodu k sadu, vlastně těsně před ním, jsem odbočil doprava, přimkl se ke zrezivělému plotu a podíval se do míst, kde jsem se starým mužem pohledem a občas i řečí setkával.

Pohled, který se mně při mé poslední návštěvě naskytl, byl více jak smutný. To měla být ta zahrada, na které kdysi bylo vše úhledné a čisté, a která byla opečovávaná jak žádná v blízkosti jiná ? Která se honosila zelení a zpěvem ptactva?

Zahrada, kde byly naprosto ideální poměry pro každou rostlinu, pro každý strom. Bylo v ní slunce i vláhy přiměřené množství, dařilo se tam i trávě, no prostě pastva pro oči. Ach Bože! No hrůza.

Ale pěkně po pořádku.

Rok poté, co poslední majitel zanechal zahradu svému osudu, jsem v uvedeném prostoru pouze registroval vystupující drny. Ještě by se na takové zahradě dalo hospodařit. Další rok byl už trávník prostoupen z valné části mechem.

V dalších letech se v zahradě daly pozorovat první křoviny, krása místa se tím postupně vytrácela.

Další rok na ní začaly růst i náletové stromy, no a poslední můj vizuální dojem, ten byl úplně k nevíře. Celá zahrada byla pokrytá několik metrů vysokými náletovými dřevinami, břízami, olšemi. Po dříve pečlivě sečeném trávníku nebyla ani památka.

Sešel jsem k zahradě blíže. Nebyl to, věru, pěkný pohled! Pletivo zahrady narezlé, jeho sloupky rovněž.

Dodal jsem si odvahu a kousek se opuštěnou zahradou prošel. Musel jsem se prodírat hustou vegetací. Hledal jsem alespoň nějakou stopu po starém sadaři. Našel jsem ji. Volně položený rýč, který kdysi sadař po práci odložil stranou.

Pomyslel jsem si, co kdybych si ho nechal na památku? Nebo alespoň kousek jeho násady.

Nakonec jsem z ní vytáhl několikacentimetrový hřebík a ten si vzal domů. Ale pro koho? Nikdo už nežije, ani moji rodiče, ani ti ostatní, se kterými jsem do tohoto místa kdysi chodíval.

Tak to chodí v životě. Něco nového vzniká, něco jiného pak vede k zániku. Tak tomu bylo vždy. Posmutněle jsem se vracel k cestě.

Znovu jsem obrátil svůj zrak k plotu, pohlédl na tu neudržovanou džungli a svým fotoaparátem udělal snímky…

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173141
Týden: 454
Dnes: 76
  přihlásit poslední změna: 18.07. 2015 12:39:37