K Lačnovským skalám

Tož, dneskáj tak

Bylo by hříchem v takový krásný den, tedy tuto sobotu, se nevydat do přírody. A tak ráno před devátou hupky hupky na nádraží, kde jsem se setkal se svými dřívějšími kolegy, paní Alenou  Podlouckou  a Adou Gallistlem.

Již v Újezdci však došlo k naší konverzační odluce, oni jeli do Čuhalovic a já pokračoval vlakem na své oblíbené Valašsko. Vysedl jsem ve Valašských Kloboukách a nasměroval své kroky do vísky Smolina. Při jejím průchodu jsem sledoval čilé počínání místních hospodářů na zahrádkách či při údržbě jejich domů.

S hlavou plnou myšlenek jsem kráčel dál, a sice překrásným údolím plným sasanek hajních, devětsilů bílých i šafránů až do Lačnova. Z této vsi pak po žluté, ale už lesem k Dolním Lačnovským skalám.

U nich posedávala skupinka turistů z Brna. Náhoda tomu chtěla, že jedním z nich byl i mladý středoškolský učitel, aprobace M-Ze. Dali jsme řeč o současné úrovni školství, vcelku jsme si i přes generační rozdíl rozuměli. Po několika stech metrech jsme dospěli k Horním Lačnovským skalám, které na mě udělaly svou bizarností  i mohutností působivý dojem.

Jsou okrášleny dutinami různé velikosti, takže místy vypadají jak ementál. Žel, byl jsem u nich i svědkem připravovaného trestního činu. Po jedné skále se snažila vylézt nahoru mladá žena, jištěná lanem, které držel v ruce její manžel.

Z jeho očí jsem však vycítil myšlenku lano pustit. Asi jsou v jejich manželství určité problémy, takových je ale v současnosti plno, ale proč to řešit zrovna takhle, nevím. Žena měla život přece ještě před sebou.

Raději jsem odvrátil oči.

Poté jsem spolu s ostatními vylezl úzkou a temnou puklinou na vrchol nejmohutnější skály s parádním rozhledem. K její hraně jsem se samozřejmě nepřibližoval, mám se i nadále docela rád. Na jedné z vrcholových plošinek jsem spatřil zkamenělého leguána. Kdo ví, jak se mu to stalo.

Po pracném a nebezpečném sestupu z uvedených míst jsem se od skupiny brňáků odloučil a jal se navracet k železniční stanici Horní Lideč. Jak je u mě již zvykem, opustil jsem značenou cestu a začal se prodírat divočinou.

Přiznávám se, že bloudění mám v poslední době v oblibě. Může skončit jenom dvojmo. Mně tentokrát vyšla příznivější varianta. Při dalším mnohakilometrovém návratovém putování jsem procházel kolem jednoho stavení, ze kterého šel strach.

Obešel jsem ho raději obloukem. Z lesů a lučin jsem vyšel do překrásného a liduprázdného údolí s klikatícím se potokem, asi dva metry širokým, zvaným Semínka.

Musel jsem ho překročit, nebylo zbytí, avšak nenacházel jsem pro tento účel vhodné místo. Spása se mně nabídla v podobě větve, která potok překlenovala. Měla asi tak sílu dětské ruky. Zajásal jsem.

Vkročil jsem na ni jednou nohou, nic se nedělo, tak přidal druhou, když v tu chvíli se ozvalo zapraštění a já se v mžiku ocitl po kolena v kalné a studené vodě. Z okolních lesů se v tu chvíli nesla ozvěna mého slovního výkřiku, při poslechu kterého by se červenal nejeden zedník.

Na břehu jsem musel svoje vodou nasáklé manšestráky vykroutit, na boty se už ale nedostalo, neboť jsem byl v časové tísni. Takže jsem poslední dva kilometry musel „dočvachtat“ až na nádraží ve Velké Lidči.

Průvodčí už  měla píšťalku v ústech a naznačila mně, že si nestihnu u pokladny koupit jízdenku, ať si prý připravím 40 Kč na pokutový příplatek.Naštěstí se mýlila. Po mém viditelně úlevném spočinutí na sedadle vagonu začala pode mnou vznikat malá loužička.

Nemohla uniknout pozornosti kolem mě procházející kontroly. Průvodčí se svou mladičkou praktikantkou s páskou na rukávu se při ověřování mé jízdenky na sebe významně podívaly.

Vůbec netušily, o co jde. Neměl jsem už sílu jim něco vysvětlovat, stejně by mně nevěřily.Takže tak. Jinak nádherný den, lepší počasí ani nemohlo být.

Ale nohy dostaly po těch 14 kilometrech hodně zabrat, jen co je pravda.