K Cimburku

Květná neděle

Já se tento den na prahu Velikonoc rozhodl pro turistiku. Bílé Karpaty znám dobře jako své boty, a tak jsem tentokrát zamířil do Chřibů, tedy Buchlovských kopců. Nejsou příliš vysoké, ale zato nabízí řadu zajímavostí. Nejvíce mě z nich lákaly četné skalky a známé skály. Jmenovitě Kazatelna a Kozel. Z Osvětiman jsem k nim vyšel po celkem udržované živičné, posléze šotolinové cestě, po straně s pěkným obeliskem.

Stoupání nebylo velké, nepotěšilo mě ale počasí. Meteorologové hlásili pro ten den jasno a polojasno. Slunce jsem však pro nízkou oblačnost prakticky nezahlédl. Zato chladný vítr mně připomínal konec listopadu. Ještě před vyhledáváním skal jsem navštívil vyhlášenou archeologickou lokalitu, a sice hradisko sv. Klimenta.

V první polovině 9. století na něm existovala stálá a samostatně hospodařící slovanská osada a koncem čtrnáctého století pak postaven kostel. Na akropoli svatého Klimenta je v terénu vyznačen jeho kamenný půdorys. Vedle něho stojí dřevěná kaple z roku 1964 a zvonička sv. Gorazda z roku 1985. Hradisko obepíná mohutné dvojité valové opevnění.

Bylo pravděpodobně osídleno již v mladší době bronzové. Kostel zanikl za husitských válek. Po zběžné prohlídce zajímavého místa jsem zamířil dál. Po blátivé zelené jsem se dostal pod již zmíněnou Kazatelnu. A udělal tradiční chybu. Vydal se zkratkou strmým svahem k uvedenému skalnímu objektu, ten ale svému nalezení stále odolával.

Začal jsem po něm pátrat severním směrem, a to přechodem přes řadu zalesněných vrchů pokrytých mohutnými, mechem pokrytými kameny. Neplánovitě tím vešel do Přírodní rezervace Ocásek, ve které jsem v nepřehledném terénu narazil na torsa věkovitých stromů a malou puklinovou jeskyni. Po Kazatelně však i nadále nebyla ani stopa.

Vrátil jsem proto raději na udržovanou cestu, kde se mně podařilo pomocí mladého a ochotného bikera prostorově zorientovat. Pak už byla Kazatelna na dosah. Opravdu pěkné místo. Skalní útvar je tvořen z pískovcových hornin a má výšku okolo 8 m. Jedná se o pískovcové skalisko, světle šedohnědé barvy. Schůdky na něm byly již vytesány ve středověku.

Na vrcholu s křížem je upravená plocha připomínající kazatelnu. Železný dvouramenný kříž je pak z roku 1972, ale je na něm letopočet 1968. Po cestě k další skále, Kozlovi, jsem si umínil, že ještě shlédnu poněkud stranou umístěný proslulý hrad Cimburk. Vstupné třicet korun bylo bezvýznamné už také proto, že bylo co obdivovat z dávného stavitelského umění našich předků. Navštívil jsem ho naposledy před několika desítkami let, ale jeho současný vzhled s konstrukcí dvou věží a masivními zdmi byl již zcela jiný.

Občanské sdružení totiž pokračuje v záchraně tohoto jedinečného historického objektu a v tomto ohledu se mu uvedená činnost více jak daří. Z Cimburku to pak bylo již jen pár set metrů ke Kozlu. Mým očím se tak zanedlouho představila skála mamutího vzhledu. Jde o vyhlášený horolezecký terén, čemuž se ani pro strmé stěny skály nedivím…

Je věžovitým pískovcovým kolosem, zvedajícím se na mírném svahu. Na povrchu skaliska jsou patrny charakteristické různé výklenky, převisy, skalní dutiny. Pak už mě jenom čekalo necelých sedm kilometrů sestupu lesní cestou zpátky do Osvětiman. Z nich jsem sjel autobusem do Starého Města, kde mě převzala do svých útrob Arriva.

Nese honosný název Zahraniční vlakový spoj, ale ten byl tu neděli tak osazenstvem nabitý, že jsem si v něm připadal jak ve „čtvrté cenové“. Přesto zážitků toho dne bylo mnoho.

A vesměs pěkných.