Jsou také naše...
Začátek léta. Lidé se rozjíždějí na dovolenou, mládež míří do letních táborů. Slunce kraluje na obloze, denní teploty atakují stále více a více třicítku.
Když člověk vyjede hor, nemůže se nasytit pohledů do pastelově modra zbarvených na obzoru pohoří.
Týká se to i našich Bílých Karpat. Od horské chaty Valmont je přenádherný rozhled do okolní krajiny, zejména pak do jižních a východních směrů.
Nejenom Žítkovou, horenku Chabovou, ale takřka na dosah ruky máme Velký Inovec i známá bělostná skaliska Vršatce, ležící těsně za našimi hranicemi.
Za příznivých klimatických podmínek při trošce štěstí a s pomocí dalekohledu pak na horizontu spatříme i beskydské velikány, Lysou horu a Kněhyni, na slovenské straně zase hrot Kĺaku, Martinské hole a snad v dáli na severovýchodě pohledem vytušíme i Velký Rozsutec.
Člověk se prostě nemůže vynadívat na tu krásu kolem, kvítím poseté horské louky a blankytnou oblohu, klenoucí se velebně nad námi.
Kladu si otázku, jestli může být něco ještě obdivuhodnějšího.
„Odpovídám, a jistě mluvím i za mnohé jiné, ano, může!"
Právě na horské chatě Valmont tráví týdenní pobyt skupinka mentálně i fyzicky postižených dětí z ústavu sociální péče v Uherském Brodě.
Devatenáct chlapců i děvčat různého věku našlo svůj týdenní asyl v tomto hezkém horském prostředí.
Přes svůj viditelný handicap spolu se svými vychovateli prožívají v těchto místech radostné chvíle, naplněné četnými svými aktivitami.
Někteří z nich kreslí obrázky ve svých specifických představách, jiní se dívají se na televizi anebo se jenom tak vyhřívají na sluníčku.
Vychovatelé pro ně již od časného rána pořádají nejrozmanitější hry, ať už s míči, ale i bez nich.
Nespokojují se jen s pobytem na místě, chodí i na procházky, a to i do vzdálenějších lokalit, třeba na Velký Lopeník, do Vyškovce anebo k Agropensionu podívat se na chovaná zvířata.
Všichni bez výjimky se velice těší na večerní táboráček s opékáním špekáčků.
Ti mladí bedlivě sledují snad vše, co se kolem nich děje.
Každé živé stvoření v jejich okolí je pro ně něčím mimořádně zajímavým, poutavým, ať už jsou to pasoucí se ovečky či hravá koťátka pobíhající kolem budovy.
Někteří z klientů ústavu sami iniciativně nabízejí vysoce tolerantnímu personálu chaty pomoc, byť neuměle prováděným úklidem obývaných prostor, pomáhají s čistěním bazénu a jsou velmi vděčni za obrazně řečeno, za každé slovní pohlazení.
Jsou věčnými dětmi, které žijí v jiném, pro nás málo pochopitelném světě, který se sice liší od našeho, ale přece jsou těmi, kteří chápou smysl života možná lépe nežli my zdraví.
Příroda jim kdysi jejich zrozením upřela plnohodnotný život, ale nyní jako kdyby chtěla těmto handicapovaným vynahradit toto příkoří a usmívá se na ně ze všech stran.
Postiženým dětem v těchto dnech zcela určitě fandí i paprsky hřejivého slunce, šumem hovořící koruny stromů v okolí horské chaty, modré chrpy prostupující lučiny, a jistě i všichni ti, kteří vědí, že štěstí spočívá v poněkud jiných hodnotách než mnozí lidé v naší společnosti vyznávají.
Honíme se za materiálními požitky, sváříme se, kde se jenom dá, klaníme se pochybným idolům politické scény a marníme svůj krátký život něčím, co v podstatě není a nebude mít nikdy smysluplnost a věčného trvání.
Řádky, které jsem napsal, by nás všechny měli přinutit k zamyšlení, v čem je třeba spatřovat krásu tohoto světa.
Zcela určitě ne v našich vilách, krásných autech, dovolených v zahraničí, snad ani v uváděné nádherné přírodě, ale spočívá pouze a pouze v lidských srdcích. Ve snaze pomáhat jiným tam, kde je to jenom trochu možné, a to i v případech, kde i naděje zůstává jenom přáním. Z takových srdcí, které jsou naplněna šlechetným posláním, se totiž nemůže skutečná krása nikdy vytratit!
A právě díky neocenitelné pomoci všech dobrých a vnímavých lidí, jsou a zůstanou postižené děti vždy jenom a jenom naše!
Mgr. Jaromír Slavíček