Jsou tak milé. Zatím...

Mateřinka.

Spěchám v dopoledních hodinách do města. Za nákupem, jak jinak. Procházím parkem, chrámem přírody, který již svým vzezřením uklidňuje. A hle, co vidím?

Přede mnou kráčí mateřská školka.

Děti drobnými krůčky cupitají za svou paní učitelkou, čímž tak trochu připomínají káčátka jdoucí za svou matkou. Drží se za ruce, více pak děvčátka, a svými očky pozorují dění světa, který se jim přečetnými tajemstvími pozvolna otevírá.

Každou chvilku se mezi nimi ozývá mírně kárající hlas paní učitelky: “Honzíku, říkala jsem vám přece, že se máš zastavit na kraji chodníku a počkat na ostatní.“

A ty mě zase neposloucháš. Budu to žalovat tvé mamince!“ O chvilku později, „Jeníčku, proč pořád taháš Mařenku za vlásky? To se přece nedělá!“

Poněkud roztahaný průvod dětí se po chvíli zase stmeluje a celý průvod směřuje dál a dál, k dalšímu stromu s veverkou anebo zajímavým opeřencem, sedícím a prozpěvujícím na větvi.

Velmi důležitý pro ty „ubrebeděnce“ bývá i sběr šišek a kaštanů, ze kterých se dají dělat na podzim za pomoci paní učitelky krásné obrázky na zemi. A co teprve na pískovišti.

Tam vídávám čilý pracovní rej, ve kterém se ke slovu dostávají lopatičky, kbelíčky, stavějí se hrady anebo se tyto přičiněním souseda zase bourají. No holt, kdyby tak pracovali naši stavaři, bylo by nám všem hej! Když kolem těchto „štěbetavců“ procházím, tak mě děti spontánně zdraví, až se někdy leknu, neboť na takové „masové“ pozdravy jsem nebýval z vyššího stupně školy až tak zvyklý.

Rád dětem pozdrav opětuji a chválím je jak jsou vychované. Učitelky se usmívají, vědí asi svoje. V parku bývám, jak říkám, neustále svědkem roztomilých her těchto maličkých, neboť se tato „drůbež“ honí s křikem kolem stromů, objímá je, takže tím vzdáleně poněkud připomíná aktivisty ze šumavských lesů.…

Děti na sebe pokřikují, občas i po sobě házejí vším možným, aniž by jim ale hrozilo nějaké větší ublížení na těle. V tomto ohledu jsou aktivnější samozřejmě více chlapci, ale to je vcelku přirozené. „Brousí si prostě zoubky!“ V kolektivu si tímto způsobem vytyčují místo a vyhraňují svoji budoucí „mužskou“roli.

Učitelky tedy musí mít zrak všude, protože uhlídat tu malou „havěť“ není pochopitelně vždy jednoduché. Nebezpečí hrozí především poblíž silnice, takže vesty „Besipu“ jsou bezesporu jednoznačně na místě a ohleduplnost řidičů jakbysmet!

Nemají to učitelky mateřských škol jednoduché. Hlídají děti s přísným pohledem, ale nešetří úsměvy, ovšem umějí na pravém místě i přiměřeně pokárat.

A tak to má být! Je totiž velkým uměním vychovávat a vzdělávat, a musí se začít u těch nejmenších.

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173141
Týden: 454
Dnes: 76
  přihlásit poslední změna: 10.07. 2016 12:52:23