Jsme vůbec živočichové?

Jsme živočišný druh, nebo ne?

Co je to za otázku? Pochopitelně jsme, ale proč, hrome, říkáme"my a zvířata", proč neříkáme

" my, zvířata?"

Jsme pochopitelně nejdokonalejším živočišným druhem, o  tom není vůbec pochyb.

To ale přece neznamená, že jsme se svými živočišnými předchůdců přetrhli evoluční pupeční šňůru.

To ani náhodou. Jenom tak trochu kamuflujeme skutečnost, aby si snad někdo nemyslel, že jsme  totéž co oni.

Osrstění jsme sice už ztratili, ale určité jeho pozůstatky ještě na našem těle k nalezení jsou.

Je snad zbytečné uvádět kde...

Navíc existují tak zvaní „lví muži," kteří jsou i nadále ochlupení po celém těle.

Aby nám nebylo zima, tak se oblékáme, a tím nahrazujeme kožešinový pokryv ostatních živočišných druhů.

Takže navlékneme saka, sukně, motýlky, kravaty, a tím se už konečně odlišujeme od zvířecího světa., nebo snad ne?

Chrup máme redukovaný, špičáky jsou u nás o něco menší než u šelem, o trhácích už také asi není možné v plném rozsahu mluvit.

Ocásek už nemáme, to je pravda. Ale vzácně u některých lidí je přítomen, říká se tomu vzpomínka na minulost – atavismus. V těch, samozřejmě ojedinělých případech, je prosím pěkně vzadu, aby snad nedošlo k omylu.

Ohledně pak rozmnožovacího procesu Homo sapiens se věci mají následovně.

Rádi se díváme na podzimní klání jelenů při říji, jejich souboje, které nejednou končí zraněním protivníka, nebo i jeho smrtí.

U člověka je tento způsob zviditelňování před druhým pohlavím distingovanější, navíc se neváže na podzimní období, ale je u lidí pozorovatelný po celý rok.

Netřeme při něm o sebe hlavy s parožím, stačí třít před jedinci opačného pohlaví peněženku

V tomto, tak zvaném pohlavním výběru vítězí snaživější...

O samotném průběhu  rozmnožovacího procesu není třeba se nějak podrobně zmiňovat, určitě je naše konání v tomto ohledu sofistikovanější, ale že by lidští samci postupovali v takových případech jinak než ostatní živočichové, není známo.

A co vztahy mezi jednotlivými členy lidského společenstva bez ohledu napohlaví. No ty jsou bohužel tytéž, jako u ostatních zvířecích druhů.

V zastřené podobě neustále bojujeme, nebo alespoň usilujeme o co nejlepší mocenské postavení, nemyslím tím jenom v politické rovině, ale ve škole, na pracovišti, ba i v rodině.

Stačí, když se sejde skupinka lidí a hned je patrno, kdo v ní bude protagonistou, tedy vůdčím jedincem v nastávající diskuzi.

Tímtéž jednáním si taktéž vědomě či podvědomě zabezpečujeme vliv v určitém teritoriu, přičemž nemusí být ono až tak velké.

Ptáci, nebo i savci vymezují svůj životní prostor zpěvem, případně řevem, my dáváme tento zájem najevo zvýšeným hlasem s patřičnou gestikulací.

Mimořádnou snahu v tomto ohledu vyvíjejí zejména lidští samci, říká se jim alfa samci.

Ale nejenom jednotlivci, celé lidské populace mají snahu si vybojované teritorium zájmově udržet, eventuálně i rozšířit.

Metaforicky tomu říkáme obrana národa, nebo také vlastenectví.

A co prestiž?  No samozřejmě je nutné ve společnosti vystupovat tak, aby okolí vědělo, že máme na víc než ostatní.

Mluvit o této vlastnosti ve sportu je nošením dříví do lesa.

Ale všude tam, kde se sejde vícero lidí, probíhá více či méně znatelné soupeření o prestiž, tedy o jakési společenské uznání.

Takže k živočichům, ať už se nám to líbí nebo ne, nesporně patříme.

Ale snad přece jenom nějaké rozdíly mezi člověkem a ostatními živočichy jsou.

Určitě existují, ale momentálně si na ně nevzpomínám....

Jaromír Slavíček