Ještě není vyhráno

Po březnovém a dubnovém šoku z nastupující pandemie se mohlo s postupujícím jarem a začátkem léta někomu zdát, že už ji máme skoro za sebou. Na řadu přicházela někdy rychleji, někdy pomaleji rozvolňovací opatření. Lidem se evidentně začalo lépe dýchat a to nejenom zbavením se roušek. Mnozí z našich občanů však při čtení o počtech nakažených a zesnulých osob v zahraničí trochu zaváhali.

Položili si v duchu otázku, není přece jenom to rozvolňování příliš unáhlené? Byli však většinou svých spoluobčanů uchlácholeni, počty nakažených se u nás totiž i nadále snižovaly, smrtnost ve srovnání se zahraničím byla nízká. Jistě, něco málo nemocných bylo v Praze, pak v Litovli a Uničově a pak ještě někde.

Člověk by tedy málem mohl mávnout rukou. Ale koncem června a zejména v červenci začaly v naší zemi vyskakovat zlověstné plamínky, ohniska, v podobě četnějších lokálních nákaz. Největší z nich se objevila v Severomoravském kraji, zejména na Karvinsku. Příčina se sváděla na horníky v hlubinných, tedy černouhelných dolech.

Ano, práce v hlubinách je velmi náročná, dodržovat v nich patřičná hygienická opatření je více jak svízelné. Kdysi dávno jsem do takového dolu v podobě exkurze sfáral. Po zastavení výtahu a vystoupení z něho jsme z počátku procházeli prosvětlenými a prostornými chodbami. Ty se ale postupně stávaly stále užšími a zejména nižšími, což nás posléze donutilo nahrbit postavy. A na konci svého putování jsme už museli jít v hlubokém předklonu.

Dostali jsme se až místu rubání. Co mám povídat, spatřili jsme moře prachu, pro hluk sbíječek nebylo slyšet slova. Dřina na první pohled. Tehdejší platy se tedy horníci bezesporu zasloužili. Ale zpátky k současnému problému! Není divu, že v takových pracovních podmínkách mají viry, tak říkajíc, zelenou a počty nakažených rychle stoupají.

Po několika dnech se nákaza z Karvinska začala šířit i do jiných míst Ostravska, konkrétně na Frýdecko - Místecko a Novojičínsko. Neklidná situace je nyní v letních měsících i na Jihlavsku a v samotné Praze. Příslušné organizace, hlavně pak hygienikové, větší hrozící nebezpečí a nedávno omezené restrikce lokálně znovu navyšují. Jenže v tuto dobu už jsou v kraji nasmlouvány festivaly a další kulturní zařízení.

Spousta mladých lidí se zaražením těchto akcí cítí ochuzena o své každoroční zážitky. Znovu zavedená restriktivní opatření, tedy nařízení nošení roušek a různá další omezení v některých oblastech, se setkávají se zjevným nesouhlasem. K nařízení navíc nejednou dochází ze dne na den a pak k názorovým „vzpourám“, ba i demonstracím nebývá daleko. Na druhé straně však v široké veřejnosti přetrvává obava z rozšíření nákazy.

Těžko v takových případech dělat soudce, pravda bývá zpravidla uprostřed. Další tohoto druhu „plamínky nákazy“ začínají vystrkovat růžky i u nás, tedy na Uherskohradišťsku a Uherskobrodsku. V sousední obci, tedy Vlčnově, už mají kolem třiceti pozitivně zjištěných. Takže na místě je otázka, jde o návrat do jarních nedobrých časů, anebo se jedná již o druhou vlnu? Nedej Bože! Takový vývoj by ekonomika už těžko strávila.

Ale na druhé straně, co je důležitějšího jak lidské zdraví? Utichá tedy vůbec nákaza koronavirem? U nás snad ano, ale ve světě zdaleka ne. V USA, Brazílii i Rusku jsou čísla nakažených víc jak znepokojivá. Vše připomíná uhašený lesní požár, po kterém kromě chmurného pohledu na spáleniště se nic velkého zdánlivě neděje. Ale jde o omyl, oheň přetrvává pod povrchem, v zetlelém listí a rašelině, a tak čas od času v některých místech opět vyskakují plamínky. Asi to bude trvat dlouho, než se situace definitivně zklidní.

A zklidní se nastálo opravdu? To vám nikdo neřekne. Pravda, lidem trochu otrnulo. Znovu se silnice zaplnily auty, ožila dětská hřiště. Venku to vypadá skoro normálně, jak před nedávnem. Ale jakmile člověk vejde do obchodu či dopravního prostředku, hned si uvědomí realitu. Někteří občané, není jich po pravdě mnoho, roušky neodložili. Ostražitost mezi lidmi tedy zůstává. Na velkých akcích by nemělo být příliš účastníků, pokud tam ve větším množství jsou, měli by dodržovat rozestupy mezi sebou. V restauracích jakbysmet!

Zájmové spolky zatím většinou vyčkávají vývinu situace. Divadelní představení jsou povolována jen v omezeném rozsahu. Sportoviště sice fungují, ale s minimem diváků. Nějaké velké shlukování osob na veřejnosti není žádoucí, snad jen u mladých se tak stává. Školy se zcela žáky a studenty koncem jara nezaplnily, jaké to bude na začátku školního roku, toť otázka. Ti, co je budou případně navštěvovat, budou muset dodržovat pravidla, daná vyhláškami.

Nepříliš navštěvovaná jsou dosud i lékařská pracoviště, lidé se prostě bojí, mnozí raději komunikují se svými lékaři on-line. Výhodou však je, že se recepty mohou vybavovat i na dálku, v lékárnách pak stačí pouze předložit občanský průkaz. Zdá se, že se opravdu svět změnil. K apokalyptické katastrofě sice nedošlo, ale patrně už se nevrátí do společnosti doba rozpustilosti či bujarého veselí. Takže na co se připravit? Asi se modlit za urychlení výroby vakcíny, ale to může trvat ještě dlouhé měsíce, možná i roky. Musíme se obrnit trpělivostí.

Není to lehká doba a zřejmě ani v dohledné budoucnosti nebude…