Jako kdybych je neznal

Jako kdybych je neznal...!

Myslím tím samozřejmě lékaře.

Jsou to ale lidé jako ostatní. Jistě, mají vysoký vzdělanostní profil a ve velké většině i korektní vystupování.

Jsou až na nepatrné výjimky dobře finančně situováni, a tím materiálně zabezpečeni.

Člověk se s nimi čas od času musí setkávat, i když je nejednou ke kontaktu donucen okolnostmi, tedy svým zdravotním stavem.

Každý z nich, tedy lékařů, je ale trošinku povahově jiný. Některý z nich je mnohomluvný, z jiného aby člověk svou diagnózu páčil.

Jsou mezi nimi jedinci rozhodní, ale na druhé straně i poněkud váhaví.

Někteří z nich vzbuzují u pacientů, tedy i u mě sympatie, jiní se ve vztahu k nám teprve učí.

No, jak říkám, není lékař jako lékař.

Tak nyní k mým vzpomínkám.

Pamatuji si jednoho brodského pneumologa, odborníka na dýchací soustavu, který mým studentům při exkurzi na jeho pracoviště zasvěceně vykládal o nebezpečí vzniku plicního karcinomu.

Následně jim ukazoval děs vzbuzující rentgenové snímky, a přitom kouřil jednu cigaretu za druhou.

Na moje pozvednuté obočí odvětil, že život je plný paradoxů. Už nežije, to jenom abych na něco snad nezapomněl.

U jiného, tentokráte ortopéda, vyústila moje návštěva poměrně dost dramaticky.

Nalezl na mně při vyšetření i taková tělesná pochybení, která bych nikdy na svém organismu nepředpokládal.

Když jsem kdysi za ním byl s tenisovým loktem a očekával předepsání nějaké mastičky, případně ultrazvuku, začal mně místo nich nabízet chirurgické odnětí bolestivé šlachy.

Tvrdil, že mně to pomůže od mých potíží, akorát bych prý nemohl po uvedeném operačním zákroku už nikdy pozvednout ruku.

Udělal jsem si „osobák" při opouštění jeho ordinace.

To internista, to byl jiný kabrňák. Dospěl jsem k němu ve stavu zhroucení a očekával po proměření svého krevního tlaku odeslání na JIPku.

Dal mně antidepresivum a prý ať nezdržuji. Hmm.

Urolog, někdy ale spíše jeho zdravotní sestřička, mně pořád jenom vnucují do ruky zkumavku a ukazují směr na WC.

Tam ale chodívám i dobrovolně, a poměrně rád.

Kardiolog mně byl vždy sympatický. Vyšetření se u něho děje v pološeru, a to mně docela vyhovuje, nemusí všechno vidět.

Ultrazvukem kontroluje moje cévní potrubí, moc toho nenamluví, a po poslechu mého srdce fonendoskopem konstatuje, že bije přiměřeně věku.

S krevním tlakem je to vůbec u mě nějaké divné, vysoký mám u lékaře i doma, pouze holter, tedy zařízení, které monitoruje krevní tlak 24 hodin, mě zachraňuje od léků. Zatím.

Psychika je prevít!

Dermatoložka si mě zase v ordinaci obchází s lupou v ruce, jako kdyby na mně hledala nějaké daktyloskopické stopy.

Pacienti se obcházejí i u psychiatra, ale u toho jsem ještě nebyl.

Před lety jsem si ledoval bolavou achilovku, usnul jsem přitom u televize a po probuzení jsem měl v prostoru uvedené šlachy puchýře jako palce.

Vyděšený jsem letěl právě k mé dermatoložce, která po svém vzkříšení mně oznámila, že v ordinaci měla všechno, jenom ne červencové omrzliny.

Neuroložka mě před lety nechala stát, podobně jak je tomu u čápů, minutu na jedné noze, a pak mě prstem šimrala na plosce nohy druhé. Pořád si cosi psala, aby mně následně sdělila, že to už lepší nebude

U otorinolaryngologa, svého bývalého žáka, slýchávám jenom ultimata, jestli prý ho neuslyším do tolika a tolika dnů, už mně nedoslýchavost zůstane.

Očař mně zase pořád jenom ukazuje ukazovátkem číslice na optotypu a sdílí se mnou radost, když mu je poznám na předposledního řádku. Tedy odspodu.

Musím se mu ale už jednou svěřit, že číslice znám z dřívějších vyšetření nazpaměť; nevím, nevím, jak se pak bude tvářit.

Revmatoložka mně zase předloni se zjevnou rozkoší neustále prohmatávala svaly a natahovala, co se dalo, hlavně pak končetiny.

Chtěla po mně, abych se i ohnul a dotknul prsty země. Proč bych to pro ni neudělal, byla docela hezká, naštěstí nechtěla, abych se hned poté pokusil o napřímení.

Alergika při návštěvách ujišťuji, že ho v zaměstnání čekají zlaté časy. Posmrkávaje přikyvuje.

Ani patologové se nemusí bát o ztrátu zaměstnání, těm ale moc nefandím.

V nemocnici to ale bývá zcela o něčem jiném.

Tam za mnou chodí na pokoj při ranní vizitě více doktorů v čele s panem primářem a hlavní sestrou v pozadí.

Pokud je tato žena mladší a pohlednější, slova přednosty oddělení příliš nevnímám.

Občas mně pan primář prohmátne břicho a sáhne na čelo.

No, když mu to dělá dobře, nakonec proč ne.

Takže summa summarum, s lékaři se většinou dá vyjít, se mnou už je to podstatně horší.

18.06. 2021 11:37:19
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 103118
Týden: 542
Dnes: 3
  přihlásit poslední změna: 16.03. 2014 08:30:12