Potkávání se
Nemine snad den, abychom někoho nepotkali. Potkáváme neznámé i známé lidi, z nichž některé vidíme rádi, s jinými bychom se potkávat ani nemuseli.
No ale pokud není cestička, kterou bychom zavčas u posledně jmenovaných odbočili, tak se musíme smířit s tím, že se setkáme i s lidmi, bez kterých bychom se v životě docela rádi obešli.
Setkání zpravidla začínají, ale i končí pozdravem, a v případě kontaktu spřízněných duší po pozdravu započíná rozhovor.
Již ale forma pozdravu může člověku napovědět, jakým směrem se bude ubírat případný dialog.
Co v této souvislosti stále více a více nesnáším, tak to je po pozdravu otázka" Jak se máš?" „Jak se máte?" Je to stereotypní dotaz a ani jeho obměna „Jak se ráčíte zaobcházeti ?" mě příliš netěší.
Jsou pak zhruba dvě možnosti odpovědi. Buď označím svůj stav za příznivý, anebo si začnu bolestínsky stěžovat na celou plejádu svých zdravotních potíží
V prvním případě potěším svoje přátele a znechutím ty, co mě nemohou přijít na jméno, u druhé varianty je to přirozeně naopak.
Ale i u přátel považuji výše uvedený dotaz za frázovitý a celkem zbytečný.
Dotaz na moje zdraví mně totiž zpravidla donutí vyjmenovávat moje neduhy, a těch je už v mém pokročilém věku požehnaně.
Jsem informován, že moje praktická lékařka na mě vede dvoukilový fascikl mých zdravotních trablů, a nyní již zase zavrhovaná elektronická zdravotní knížka by asi pak také kolabovala zveřejněním těchto údajů.
Což o to, mohl bych příteli nebo přítelkyni rozebrat své tělo od palce na noze přes genitálie až k vlasovým kořínkům. To bych teda mohl. Leč k čemu by to bylo dobré?
Přítel by mě politoval, mně nepřející po rozchodu se mnou by si zase mohl mnout ruce a v duchu říkat "Konečně!"
Proto si myslím, že při setkáních by měl hovor raději počínat zhodnocením netělesné vizáže potkávaného, tedy oděvu a obuvi. Tady by o pochvaly asi nebyla nouze, ale pozor, pokrytectví patří k naší národní povaze!
Zejména ženy se ve slovním hodnocení oblečení přímo vyžívají, mají to ve své genetické výbavě. Většinou protějšku oznámí, že dobře vypadá a je skvěle oblečen. Žel někdy si ale v duchu myslí opak. Holt ženy!
Rovněž hovor o počasí může být vhodným tématem rozhovoru mezi známými. Tam je i větší naděje, že se potkaní názorově shodnou. Kdo by mezi námi chválil chlad, pronikající do morku kosti, že?
Mluva o tom co jsme nakoupili už může být svým způsobem průzkumem životní úrovně dotyčného.
Pokud někdo naproti stojícímu oznámí, že si koupil dva rohlíky a trojúhelníček taveného sýra, asi nemá příliš objemnou peněženku.
Kdo naopak mluví o tresčích játrech, kaviáru a několika kilech nakoupeného jehněčího ve své nákupní tašce, nemusí se obávat případné nabídky finanční výpomoci.
Rozhovor je více či méně doprovázen úsměvy, některé jsou, proč to na tomto místě nepřiznat, i upřímné.
Po odpoutání se od potkaného, v myšlenkovém přemítání zhodnotíme předcházející výměnu informací s dovětkem v našem nitru. „Ten se má," anebo naopak „Proč zrovna já mám takovou smůlu?"
Situačních setkání je ale celá řada. Jinak hovoříme, když potkáme věkově blízkého nebo naopak generačně podstatně se od nás lišícího, zase jinak při setkání s nadřízeným, mužem, ženou atd.
Rozmluvy se liší i v čase, delší a obsažnější výměna informací se děje pod dopadem hřejivých slunečních paprsků, časově omezené jsou pak ty s deštníkem nad hlavou.
Co mám ještě dodat? No buďme rádi, že se ještě potkáváme mimo nemocnice anebo obřadní síně! U posledně jmenovaných nemám na mysli přirozeně svatby. Tam se setkáváme rádi, i když víme, že po čase...
Jaromír Slavíček