Ironie

Ironie – dobrý sluha, ale zlý pán...

Kdopak by ji neznal?

Jak jistě víme, ironie je formou literárního nebo slovního vyjádření, při které se poněkud netradičním způsobem stanovuje opak vyřčeného.

Jde o víceméně promyšlený způsob prezentace názorů, který může mít za určitých okolností i humorný nádech.

U některých národů je ironie svým užitím běžná, u jiných se jí zdaleka vyhýbají, neboť si je třeba uvědomit, že ona v sobě skrývá nemalý útočný potenciál.

Někteří lidé ji používají ve snaze zesměšnit svého protivníka, jiní se zase snaží s její pomocí naopak dostat z eventuální nepříjemné situace.

Takže když někomu řekneme: „Máš hluboké vědomosti, věru těžko se mně dohledávají,"

má se dotyčný urazit nebo ne?

Bude asi hodně záležet na jeho povaze, má-li tento výrok ustát.

Ironie se dá velmi dobře použít zejména tehdy, kdy nelze  standardním způsobem vyhlédnutý cíl osobnostně zlehčit, kdežto s jejím využitím to s jistou dávkou rizika možné je.

Na ironií se ale mnohý člověk dívá s rozpaky a teprve s odstupem času přistupuje k jejímu vyhodnocení.

Nedá se obecně říct, že by byla vždy a všude přijímána s povděkem, což je zcela pochopitelné, neboť jejím užitím může docházet k situacím, které mohou člověka svými dopady bolestně zasáhnout.

Někteří lidé dokonce ironií považují za neetickou, snad i zákeřnou a reagují na ni zcela odmítavým způsobem!

Bránit se jí ale není jednoduché, neboť analyzovat skutečný „žahavý" úmysl řečníka je nezřídka problematické

Ano, ironie je uštěpačná, jí vedený boj je do značné míry neférový, ale na druhé straně, jak již bylo výše řečeno, stává se způsobem útoku či obrany v případě, kdy jiné slovní „zbraně" jsou neúčinné.

Naproti tomu sebeironie je ve  společnosti velmi vítaná a je často vnímána jako oblíbený a žádaný doplněk společenské atmosféry.

Kdo se totiž touto variantou ironie pustí sám do sebe, může si být téměř jistý, že uvede do stavu veselí mnohé jemu naslouchající.

Sebeironik užitím tohoto řečnického stylu totiž shazuje sám sebe, a to bychom ani nebyli lidé, abychom takové jednání nepřivítali.

Měl by však vážit dávku této varianty ironie, aby její realizací neklesl svou úrovní příliš nízko, což by ho dodatečně mohlo setsakramentsky mrzet.

„Bože co to tady zase píšu, snad mně to dodatečně dojde!" Klesl jsem tímto výrokem, neklesl, nevím!?

Tak jako u dehonestace tak i u ironie je třeba pečlivě vážit situaci ve které se dá ironická poznámka vyslovit. Musíme vědět koho máme před sebou a alespoň tušit, jak bude nám naslouchající na náš specifický humor asi reagovat

Ironie je jako koření, je-li jí málo, může být vítaným oživením různých setkání, může být využita při výuce, na přednáškách i u celé řady dalších příležitostí.

Pokud to ale s ironií přeženeme a někomu jí výrazně ublížíme, pak si buďme vědomi, že si bude dotčená osoba daný okamžik dlouho pamatovat, a to se všemi důsledky pro nás z toho vyplývajícími.

Od ostré ironie již totiž není daleko k jízlivosti, tedy sarkasmu, což je forma vysoce dehonestující, urážející, tedy taková,  která by ve slušné společnosti neměla mít místo!

Jaromír Slavíček