Interview s rozhlasem

Interview – Český rozhlas - Brno

Nebylo pro mě v době covidové většího osobního překvapení, jak prosba ze strany Českého rozhlasu - Brno o rozhovor. Měl se týkat mých doposavad vydaných knih. Jednou z nich jsou Památné stromy, ke kterým vyšla v Malovaném kraji příznivá recenze. Dlouho jsem váhal, něco jiného je procházet se krásnou přírodou Bílých Karpat a objevovat její tajemství, něco jiného pak poskytovat rozhovor masmédiu. Už kdysi jsem tak činil, tenkrát ale šlo o Vlárskou dráhu.

Prosba byla pro mě evidentně poctou, ale Brno bylo pro mě v mém pokročilejším věku už daleko, a tak jsem s úlevou přivítal nabídku paní moderátorky uvedeného rozhlasu o setkání u jednoho z památných stromů. Mělo jít slavkovskou hrušeň, která v roce 2011 získala v soutěži Strom roku stříbrnou medaili. Sraz jsme si dali v Uherském Brodě a odtud auty nasměrovali svou cestu do Slavkova. Majestátná hrušeň nás přivítala s „otevřenou náručí“, rovněž plané hruštičky na zemi našemu oku lahodily.

K dialogu došlo o kousek dál, a sice v areálu sportovního zařízení v Horním Němčí. Usedli jsme ke stolu s mikrofonem a dali se do řeči. Sympatickou paní moderátorkou jsem byl podroben řadě otázek, zprvu o mých knihách. Kladené otázky mě v odpovědích přinutily k zamyšlení nejenom o vzhledu stromů, ale především o jejich vlivu na člověka jako takového.

Popustil jsem uzdu svým myšlenkovým procesům včetně fantazie, přičemž připustil, že stromy jsou schopny v určité míře s člověkem komunikovat. Pak v otázkách přišla na řadu škola. V Horním Němčí jsem shodou okolností na škole začínal své pedagogické působení. Rád na ni vzpomínám, byla to jakási přípravka na mé budoucí působení na gymnáziu, které trvalo neuvěřitelných 37 let.

Měl jsem maličkou školu velice rád, panovala v ní svým způsobem rodinná atmosféra. Gymnázium už přirozeně mělo jiný ráz, ale i v něm jsem byl vrcholně spokojen, což jsem v několika publikacích dal úvahami najevo.

Obtížněji se mně ale odpovídalo na dotaz, nakolik se v současnosti liší dnešní školství od předešlého. Materiálně zcela zjevně, lidsky až tak příliš ne, většina žáků i studentů přistupuje ke svým povinnostem odpovědně.

Bohužel moderní sdělovací prostředky nejsou vždy procesu výchovy žádoucím způsobem nápomocny, tedy nesehrávají tu nejideálnější roli. Závěr milého rozhovoru s paní moderátorkou Lucií Hostačnou se týkal mé tenisové kariéry. Nebyla oslňující, to bych lhal, ale jsem rád, že mě bílý sport celoživotně uchytil do svých tenat. Co říct závěrem?

I když jsem měl před setkáním a interview jisté obavy, jejich průběh a záplava slunečních paprsků učinily těmto obavám rychlý konec. Jak celková atmosféra setkání, tak hlavně promyšlené a vkusně kladené otázky paní moderátorky usnadnily mou roli zpovídaného.

Moc děkuji, paní Lucie.