Zapomenuté můstky a lávky
Je jich v krajině hodně. Touláme se krajinou, máme v úmyslu přejít přes potok nebo říčku na druhou stranu, když tu se před námi z křoví vynoří starý, snad i trochu zapomenutý můstek nebo lávka.
Stojí jaksi stranou zájmu lidí, ostatně už svými rozměry nemohou konkurovat velkým mostům, které se klenou nad silničními nebo železničními komunikacemi. Těm se oprávněně věnuje patřičná pozornost, modernizují se.
Mají železobetonovou konstrukci, a tak není divu, že jejich zpevněný povrch umožňuje průjezd vozidel značné tonáže.
My však nyní věnujme pozornost tomu nespočtu drobných můstků a lávek, které sloužily a někde ještě slouží lidem! Po některých z nich ještě tak projede nebo projde několik lidí za den, jsou ale jiné, které jsou zcela opuštěné.
Jen jednou za „uherský rok“ na ně vkročí turista, myslivec, nebo jen někdo nahodile se procházející.
Mnozí z nich si v tu chvíli možná ani neuvědomí, že procházejí místem, které kdysi mělo podstatně větší význam než dnes. Po můstcích jezdily koňské povozy, v horkém odpoledni kráčeli ženci s kosami na ramenech, na žebřináčích se sváželo seno.
Dnes se, žel, většinou o takové můstky skoro nikdo nestará.
Snad jen zub času. Ještě hůře jsou na tom lávky. Nejedny z nich mají po stranách jen ztýřelé dřevěné zábradlí a ta se rovněž nedokáží ubránit postupujícímu času.
Jsou pokroucená, jen se sebezapřením se o ně člověk může člověk opřít.
A pokud člověk upře své zraky pod svá chodidla, nečeká ho libý pohled. Uvidí rozpadající se břevna nebo prkna a škvírami mezi nimi potůček nebo potok.
Prkna jsou pokryta porosty mechů, které lávkám dodávají nádech minulosti. Člověk si musí dávat bedlivý pozor, aby mu noha neuvízla v nějaké té trhlině lávky.
Jindy může prolomením můstku či lávky dokonce dojít k fatálnímu následku.
V okolí uvedených objektů jsou k zastižení bujné porosty kopřiv a jiných bylin. Z výše uvedených řádků jako kdyby vyzníval smutek nad stavem těchto míst.
Do jisté míry ano, ale na druhé straně mají tyto lokality i svoje kouzlo v podobě vzpomínek na minulost, byť relativně nedávnou.
Postávání na těchto můstcích by tedy mělo vést k zamyšlení nad jejich historií, provázenou službou přemnoha lidem. A to, že si je příroda znovu bere do svého lůna, jim nezazlívejme! Svoji roli plnily, jak nejlépe mohly.
Za slunce i deště, v mrazu či pokryté sněhem. Zkracovaly cestu, spojovaly břehy. To, že zanikají, považujme za proces daný časem, námi prakticky neovlivnitelný!
A možná, že je to i dobře. Kdo má rád přírodu, měl by i respektovat její zákony!