I fanoušci trpí

I fanoušci přicházejí zkrátka

Není divu, koronavirus s počty fandících diváků v hledištích v poslední době notně zamával. Ale kdo jsou vlastně fanoušci? No přece ti z nás, kteří disponují neskonalým obdivem ke „svým“ oblíbeným sportovcům, ať už individualitám či kolektivům. Téměř při každém sportovním klání bývá fanoušků, hlavně pak u kolektivních sportů, kolem hřišť vidět nespočet.

Úsměvné ovšem je, že v řadě případů ten „svůj“ sport závodně nedělali, někdy dokonce ani v amatérské podobě. Samozřejmě jsou různí svým vzhledem i projevy radosti nad sledovaným sportovním kláním. Ale něco je přece spojuje. Jsou povětšině mladšího věku, i když i dříve narození jedinci se mezi nimi vyskytují.

Fyzicky bývají dobře stavěni, některým z nich by však neškodilo zbavení se několika kilogramů váhy. Muži mezi nimi převládají, ale i mladých žen, nejednou půvabného vzhledu, bývá v hledištích k zastižení poměrně dost. Mnozí z fanoušků si libují v malůvkách na svém obličeji či těle. Barvami při nich nešetří, zejména těmi národními.

V rukou třímají různé, amatérsky vyráběné hudební nástroje, kterými vyluzují jimi požadované zvuky, při jejichž poslechu nejednou uši zaléhají. Co na tom, že mnohým divákům při nich třeští hlavy, že neslyší pomalu ani sebe sama? Vuvuzely budou znít a pravděpodobně i ničit ušní bubínky dál. A to i přesto, že je fanoušci zejména v hledištích fotbalových stadionů milují nade vše. Fandící v hledištích rozpoznáme i podle charakteristických kolébavých pohybů jejich těl, kterými vytvářejí známé „mexické“ vlny.

Nelze jim tedy upřít nadšení pro to své sportovní odvětí. Nelibě nesou, pokud jejich idoly prohrávají, o to více dávají najevo radost při příznivém vývoji sledovaného utkání. Pro své vítězící oblíbence jsou často schopni snášet „modré z nebe“, pokud ovšem tito prohrávají, tak je naopak zatracují do pekel. Jsou mezi nimi bohužel i takoví, kteří při povzbuzování neznají míru.

Často na adresu soupeřů plýtvají vulgárními pokřiky, dokonce se jejich přičiněním někdy na plochách hřišť objevují jimi házené předměty či dokonce dělobuchy. V extrémních případech se fanoušci „protivných“ stran do sebe pouští i fyzicky. Pak mají pořadatelé, někdy i policie, co dělat. Ale nekřivděme všem fanouškům, převážná část z nich dává najevo podporu těm „svým“ slušným způsobem. Ostatně bez fanoušků by asi sport nebyl tím, čím ho chceme mít.

A my ho v původních verzích před epidemií přece vidět chceme, není-liž pravda?