Hrome, strážník!

Hrome, strážník!

Tak jsem se vydal, stejně jako každý den, na  nákup do města. Zima jako v tanku, dva stupně nad nulou. „Kam jsi se podělo, loňské babí léto?"
Prošel jsem parkem, kde jsem podle očekávání potkal pár „psíčkařů, a vyšel na Mariánské náměstí u stejnojmenné základní školy.

Přišel jsem k silnici, podíval se vlevo a vpravo, a začal ji šikmo přecházet.

„Pane, pane, pojďte sem!" uslyšel jsem náhle z povzdálí.

A sakra, městský strážník, tak to bude problém, blesklo mně hlavou.

„Pane, vy nevíte, že se silnice přechází po přechodu?"

No bodejť bych nevěděl, ostatně nedávno jsem psal článek o tom, jak se má vozovka přecházet, ale ten jsem přece psal pro lidi a ne pro sebe!

Ostatně i ve škole jsem kolikrát kázal vodu a pil, samozřejmě jen obrazně, víno.

„No, snad se tolik nestalo," snažil jsem se zlehčit nenadálou situaci.

„Mohl bych vám dát klidně pokutu," pokračoval pro mě nelibým tónem strážník

A víte vy vůbec kdo já jsem? Jsem už starší člověk, i když na pokutu bych měl," řekl jsem a pomalu sahal po peněžence.

Naštěstí se v následujících chvílích mezi námi na poloprázdném náměstí rozvinula řeč o tom, jak jsou lidé svým chováním v autoprovozu neukáznění.

Uvědomil jsem si v ten okamžik, že mám vyhráno, začalo se totiž mluvit o jiných.

Ve výměně našich názorů došlo i na dopravu obecně.

Shodli jsme se v tom, že používat auto na krátkou vzdálenost je naprosto zbytečné a dopravu přirozeně zatěžující.

Nastínil jsem mu, že by se dalo ve městě parkovat třeba za „kachlíkárnou."

Odvětil, že příjezdová cesta do toho prostoru tam patří soukromníkovi, a toto řešení je tedy nereálné

Diskuze pokračovala, ale náhle, co čert nechtěl, u nás dvou náhle zastavila taxi dodávka s docela hezkou mladou řidičkou.

Ta se vyklonila od volantu, stáhla okénko auta, a začala se strážníka vyptávat na možnost parkování.

Ten jí nabídl hned několik variant stání, ale řidička vrtěním hlavy zamítala jednu za druhou, údajně že by to bylo daleko od nějaké kavárny. Hmm!

„Tak já zaparkuji tam," nakonec ukázala rukou kamsi nahoru k muzeu.

„No to můžete, ale pokud nezaplatíte, dám vám botičky!

To tak ještě, dávat ženám botičky, možná semišové, co já vím jaké měl na mysli, zapřemítal jsem.

Snad tři minuty spolu hovořili, ona s distingovaným úsměvem, on spíše rezervovaně, a jelikož jsem tam stál v tu chvíli osamocen jako kůl u plotu, nabyl jsem po chvilce přesvědčení, že jsem jako třetí osoba na daném místě přebytečný.

Nakonec se ale dívka rozloučila, šlápla s úsměvem na plynový pedál, a pomalu kamsi odjela.

Panu strážníkovi jsem vzápětí naznačil, že slečna měla možná i jiný zájem než dopravní.

Zavrtěl hlavou, prý je ženatý.

No a to má být  snad důvod ke krácení hovoru?

Takže jsme pokračovali v hodnocení dopravní situace opět jenom my sami dva.

Požádal jsem ho v průběhu diskuze, aby si stoupl ze silnice na chodník, a to v zájmu jeho bezpečnosti.

Bez odmluvy poslechl.

„Já bych dopravně Uherský Brod řešil daleko větším množství „jednosměrek," pravil.

„To jako řidiči  budou objíždět půlku města, aby se dostali na místo určení?" provokativně jsem zareagoval.

„No a co, víte jaké objížďky dělají Pražáci?"opáčil mně bystře zase on

„No to nevím, už jsem tam dlouho nebyl."

Přihrál jsem si vzápětí svoji polívčičku, naznačil jsem mu, že večer vysokou rychlostí  projíždějí řidiči silnicí Na Dlouhých, a přitom prakticky nedávají přednost zprava.

„Já bych tu přednost zprava v těch místech úplně zrušil" ihned dodal strážník MP.

Vytušil jsem v tu chvíli, že stojí přede mnou člověk, kterého čeká kariérní růst.

Jeho úvaha mě ale docela potěšila, ale v tuto chvíli jsem už nabyl přesvědčení, že pravdu zdržuji strážce pořádku, a tak jsem se s ním posunkem i slovy rozloučil.

„A něco zase napište!" neslo se za mnou.

Tak co bych nevyhověl, strážce pořádku je nutno poslouchat.

Příště, až zase budu přecházet silnici, tak se ale napřed důkladně rozhledem přesvědčím, jestli poblíž nestojí strážník.

„Že ano."

Jaromír Slavíček