Hospodo nalej

Hospodo nalej!

Pochopitelně nemám na mysli tu spoustu barů a přepychových restaurací, které nám dnes ve městech rostou jako houby po dešti. Člověk se do nich bojí vejít v manšestrácích nebo obyčejných pantoflích, aby nebyl rázně obratem vykázán!

Ti, co tyto podniky navštěvují, si v nich již navykli na pohodlná kožená křesla, skleněné stolky, vkusný, ale drahý nábytek, a pokud je něco v popisovaných interiérech z kovu, pak se to blyští dost často chromem. Na podlaze ani smítko, řeči hostů vybrané, člověk zde neuslyší nevhodná slova, a když už přece jenom, tak jsou takové věty pronášené téměř šeptem, aby se snad nad nimi přítomní hosté nepohoršili.

No jo, ale kam nám mizí ty staré dobré hospody, slovensky výstižně zvané krčmy nebo také kořalny?Myslím ty, které již po vstupu člověka vítají pachem vyčpělého piva a neodmyslitelnými proužky kouře stoupajícího z nažhavených cigaret.

Takové, kde všem známí „štamgasti“ sedí u stolu, nedbale se o něj opírajíce loktem. V prstech jedné ruky žmoulají nezbytné cigáro a v druhé objímají sklenici svého oblíbeného pivního moku.

A kdepak vyblýskaný stůl!                                                                                                          Obyčejný stolek, pokrytý občas umaštěným ubrusem a nezřídka už i skvrnou po rozlitém „českém chlebu“. Uprostřed stolku trůní nádobka s podložkami na sklenice, třeba visu „Janáčka“, a samozřejmě popelník, zpravidla již s přetékajícím obsahem.

V místnosti pochopitelně nesmí chybět výčep s pípou a s mořem sklenic, z nichž některé jsou již umyté, jiné na svoji očistnou kúru teprve čekají.

Kolem pobíhá s vykasanými rukávy hospodský, držící tác na pitivo anebo třímající v ruce ještě kouřící guláš, a s utěrkou přehozenou přes své předloktí. Vzadu za výčepem je v regálech vidět několik ukázkových lahví alkoholu, a aby se neřeklo, také pár laciných cukrovinek v podobě tatranek či sušenek.

V rohu místnosti spočívá hrací automat s několika postávajícími zakloněnými zájemci a všude kolem je cítit typický hospodský odér pocházející ze všeho možného, ale přece jenom přebitý vůní cigár.

V lepších hospodách je ve výklenku umístěna obstarožní televize, na kterou se ale zpravidla nikdo, snad jenom když jde o přenos sportovního utkání, nedívá.

Na prostých dřevěných židlích sedávají již sehrané karetní kolektivy s brunátnými obličeji přítomných hráčů, přičemž jejich oči svým zakalením neklamně prozrazují společenskou únavu.                  Občas se z těchto hloučků ozývá i hrubší hlas snažící se tímto způsobem umlčet protivníka, anebo je možné zaslechnout občasný úder pěstí do stolu mající za úkol dodat vážnost autorovu výroku.

V pozdních nočních hodinách se někdy v těchto místech s hřmotem odstrkují židle a dochází  k výhružným postojům, případně i k eventuálnímu násilí.                                                            „No bóže, pár facek ještě přece nikoho nezabilo!“

Když pak s blížící se půlnocí končí provozní doba, rozcházejí se kymácející podroušené postavy z těchto lokalit do svých domovů a stávají se tak typickou koloritní tečkou popisovaných provozoven. Hospody jsou ještě pořád k nalezení, ale zdá se mně, že jsou stále více vytěsňovány  noblesnějšími podniky, a to je určitě škoda.

Ano, seriál „Hospoda“ byl a je docela pěknou ukázkou, jak to v našich hospodách chodí, snad jen ty hrubší řeči v něm chyběly. Nemyslím si, že v krčmách se scházela a schází vybraná společnost, ale jsou tam naproti tomu k vidění lidé, kteří byli a i dnes jsou tak nějak upřímnější, zemitější, jsou těmi, kteří se nebojí použít chlapská vyjádření k prosazení svých myšlenek.

Takže si přejme, aby těchto podniků bylo pořád hodně a hlavně aby si uchovaly svůj původní rázovitý charakter, dříve tak typický pro naše města a vísky!