Horenka Chabová

Horenka Chabová

Koho by nelákala?

Ano, byl jsem na ní se svou třídou před 22 lety. Ale to je přece tak dávno. Studenti mě tam nafotili, jak držím, oblečen v pláštěnce, nějakou houbu a pak se to promítalo na stužkové.

Hmm.

Já se k té hoře tentokrát vypravil sám. Sjel jsem vlakem do Bojkovic, odtud autobusem do Žítkové k rekreačnímu středisku. Po vystoupení z autokaru jsem si to zamířil k nedaleké hranici, tvořené v těch místech potůčkem. Překonal jsem ho po čtyřech kamenech, a potom už mě jenom čekala cesta svahem vzhůru.

Zprvu po zarostlé lesní cestě, lemované po straně vysokou uschlou trávou, třtinou křovištní. Zpětný pohled na rozházené samoty na Žítkové byl působivý. Můj výstup pokračoval cestou necestou, často jsem se zpola ohnutý prodíral křovinami, brodě se mokrým listím.

Jinak ticho a zase jenom ticho. Listnatý les kolem na mě působil před Silvestrem hodně smutně. Asi po půl hodině jsem se ocitl na hřebenové louce poblíž osady Vlčí vrch. Jako první mě v ní upoutala pěkná dřevostavba.

Větší část obce však ležela mimo moji další trasu, a tak jsem si to zamířil k jihu ke kótě Chabová. Čekal mě poměrně strmý výšlap loukou napodél lyžařského vleku. Občas jsem se podíval za sebe na severní horizont, na kterém se zřetelně rýsovaly vrcholy Čerešienek, Javorníku, a o něco dál i skalnatého Vršatce.

Pak jsem se znovu zanořil do lesa a šel hřebenovkou s malým převýšením ke svému cíli. Samotný vrchol mě ale poněkud zklamal. Byl tvořen jen kamennou pyramidkou, ve které byla zanořena tyč s vrcholovou tabulkou– Chabová 751 metrů. Postrádal jsem na uvedeném místě zejména informační tabuli. Po vyfocení místa jsem začal sestupovat po žluté směrem ke Starému Hrozenkovu. Zprvu bez potíží, později mě čekaly lesní cesty plné bláta a výmolů.

Musel jsem si v chůzi vyhrnout nohavice, jinak to nešlo. Někdy jsem dokonce ani nemohl boty vytáhnout z jílovité, nažloutlé hmoty. Občas proto bylo nutné žlutou opustit a vydat se strmým lesním svahem kolmo dolů. Asi po hodině lopotného, ba přímo nebezpečného sestupu jsem natrefil na silničku vedoucí ze Žítkové k celnici před Starým Hrozenkovem.

Při chůzi po ní mě začal v jednu chvíli doprovázet zuřivě štěkající hafan. A to hodně dlouho. Byl jsem mu evidentně nesympatický, ale on mně taky. Odehnat se nedal, a proto jsem se obával nejhoršího, on ale patrně rovněž.

Naštěstí ho po určité době začalo pronásledování mé osoby bavit. Na okraji cesty jsem objevil zastávku s přijatelným časem odjezdu autobusu do Hrozenkova.

Autobus sice od Žítkové přijel na čas, ale k mém překvapení zastavil asi 100 metrů od zastávky. Důvodem bylo vzájemné přání řidiče autobusu s jednou místní rodinou do nového roku. Bylo to docela milé, říkám to bez ironie.

Po nasednutí do autobusu se mě řidič ptal, jakou měnou chci zaplatit. Vnutil jsem mu koruny, neboť jsem se nechtěl připravit o jediné 2 Eura v kapse. Při jízdě se ukázalo, že máme s řidičem řadu společných známých.

Byl totiž z Bojkovic.

V „Hrozenku“ jsem nasedl do spoj na Brod, pohled od Králova na osvětlené naše město byl docela pěkný.