Proč asi?
No, mám poněkud odtažitější názor na současné umění, zejména pak koncerty pro mladé. Již s předstihem je mladé generaci dáváno plakáty na vědomí, že do obce přijede hudební těleso s docela slušným renomé. Vstupné nic moc, ostatně mladí nebývají tolik při penězích. Pro skupinu je už několik dnů předem připraveno podium, v případě nutnosti kryté.
I nadále totiž neumíme poručit větru a dešti. No, a pak už přichází dlouho očekávaná akce. Podium se zaplní všelikými instrumenty, mikrofony, dominují mu však obrovské reproduktory. Hlediště, hlavně pak stadionů, se postupně zaplňují hudby milovnými a pak už přicházejí na scénu hlavní aktéři skupiny. Hudebníci.
Dlouhé splývavé vlasy, vlající košile. Několik slov na úvod, představení protagonistů a programu, a decibely dostávají zelenou. Jako první odlétnou v parku hnízdící ptáci do vzdálenějších končin města, zalezou kočky do svých útulků a s vyčítavým pohledem ke svým páníčkům se přikrčí psí miláčci. Na podiu se mezitím s kývavými pohyby těl, oděných do odřených riflí, rozezvučí tóny, které osloví srdce a ušní bubínky naslouchajících.
Hudba má postupně vzestupnou gradaci, skladby se postupně stávají dynamičtějšími, pohyby hudebníků fyzicky náročnějšími. Do varu se dostává i obecenstvo, sílí gestikulace, z hlediště se ozývají souhlasné výkřiky a stejně tak vyznívající pískot.
Osvěžení nápoji je však třeba, k poslechu takové hudby musí být přece jenom trochu povznešenější nálada. Hodina za hodinou plyne, mládí je na výsost spokojené. Maminky s kočárky přece jenom raději odklánějí svou chůzi do klidnějších partií města. Pozvolna se ale do prostor stadionu vkrádá tma. O to větší je sepětí producentů a hudby si užívajícího mládí.
Z těl hudebníků se již na pohled řine pot, svá vystoupení doslova prožívají. Dostávají se do transu, připomínajícího tance dervišů. Svým uměním strhávají všechny přihlížející do obdivného pokřiku. Zrak některých naslouchajících, pravda, časem trochu zesklovatí, ale i tak vzrušení všech přítomných se blíží k vrcholu. Nocí poletující netopýři ztrácejí orientaci, vnímání ultrazvuku prostřednictvím jejich čidel přichází vniveč. Ne všichni jsou však naklonění tomuto hudebnímu žánru.
V nejedné blízké domácnosti se spouští žaluzie a pouští večerní zprávy. Někteří přecitlivělí jedinci v okolních nemovitostech vyhledávají špunty do uší, případně vatu. Otolaryngolové si následující den v ordinacích potajmu budu jistě mnout ruce.
O zaměstnání v příštích letech rozhodně nepřijdou. Blíží se půlnoc, produkce pokračuje. Vždyť jarní či letní noc jsou tak opojné, vůně kvetoucí přírody a jiné odéry jsou omamující. Hudební produkce nabírá na obrátkách. Prášky na spaní těch, co opomněli přijít, přece jenom zabírají.
Ano, nastává čas mého přiznání. Nepatřím už v současnosti do rvavého mládí a to doslova. A to ještě nedávno jsem tanečně exceloval na stužkových diskotékách. A nyní? Hanba mluvit. Stydím se sám před sebou. Ještě tak poslech country muziky, pak už mně snad jenom zbývá žmoulání růžence. Je jiná doba. Kultura musí být, kdyby na chleba nebylo.
Přeji mladým další zážitky uvedeného charakteru, zaslouží si je.
A důchodci? Ti mají holt smůlu, měli se později narodit, jejich vina.
Správně a výstižně mně na moje stesky z přílišné hlučnosti koncertu odpověděl pan místostarosta Uherského Brodu: „Jaromíre, Vzpomeň si na svá mladá léta, kdy jsi se také bavil a rád bavil“. Petr
Svatá pravda