Hluckou pahorkatinou

Hluckou pahorkatinou

Jaro se nám kdesi zastavilo na kus řeči, zima je jako na Sibiři, ale brodským turistům to přece nemůže vadit.

A tak jsme se vydali z Vések, kam jsem dojeli vlakem, přes Míkovice směrem na jih, do známého lesa Hlubočku.

Terén byl přimrzlý a překvapivě poměrně suchý, což bylo vlastně dobře, a tak se nám šlo docela fajn. Prošli jsme kolem malé přehrádky, o něco později minuli oplocenou studánku  U Buku, a pomalu strmějším terénem vystoupali krok za krokem lesním komplexem k Hlucké búdě..

Je vlastně takovou první perličkou na vzdálenější periferií Hluku.

Ač nemá příliš dlouhou historií, může už o lecčems vyprávět. Hostila hajné a dřevaře v době nepohody, milovníci přírody si u ní taktéž jistě pohověli, a v neposlední řadě se stávala a stává místem zastavení a osvěžení turistů.

Již na první pohled má svůj svérázný půvab, daný nejenom jejím zjevem, ale vůbec celkovým zasazením do okolní krásné přírody.Kousek od ni pak uvidíme obelisk ve tvaru vztyčeného kamene, osazeného na tomto místě koncem 19. století, aby připomínal 40. výročí vlády lichtenštejnského knížete Jana na jeho panství. Les Hluboček byl tehdy jeho součástí.

Od ní jsme pak směřovali při mírném klesání terénu dále až do Hluku. Je v něm je celá řada zajímavostí, od historicky proslulé tvrze, přes památné domky až k vinicím na jeho obvodu.

Ne všichni však vědí, že v předpolí Hluku jsou další ceněná místa. Nejstarší vinice města má ve svém předpolí, tedy pod Husí horou, náhrdelník, tvořený perlami dvou významných geologických lokalit.

Vzácnosti, které však spíše než laik ocení odborník – geolog.

První z nich je k nalezení v zářezu silnice, směřující z obce na jih.. Jde výchoz horniny - vápence..

Řeknete si, no a co má být.

Napadlo už někoho, odkud je odvozeno pojmenování Bílé Karpaty? No od sněhu ne, tolik ho zase naše středohory nemají.

Přece od bělavých nebo šedavých vápenců. Jistě, většina z nich je na slovenské straně hor, to jsou ta známá bradla, třeba Vršatec, ale i u nás, na Slovácku, jsou občas k nalezení. No a právě zde, v Hlucké pahorkatině, v této nepatrné lokalitě jsou ty věkově nejstarší...

Nebýt informační tabule, málokdo si tohoto místa všimne, jmenovaná hornina má stáří téměř stovky milionů let, je tedy z doby, kdy se v těchto místech rozprostíralo moře, ano, říkám to správně, opravdové druhohorní moře.

Takže když člověk vezme do rukou úlomek tohoto bělošedého vápence, případně střípků čistě šedých jílovců, drží okolo 100 milionů let v ruce. Dobrý, no nemám pravdu?

Několik set metrů dál na břehu říčky Okluky je další zajímavost, respektive přírodní památka. Uvidíme po levé straně říčky strmější břeh a v něm v rozsahu několik desítek metrů jakési červeně zbarvené „kamení".

Geologovi by už ale „tekly sliny," no to jsou přece púchovské slíny, jediný jejich výskyt na Moravě, no považte! Mají rovněž druhohorní stáří.

No a kde jsou ty slibované perly?

Mikroskopy vědí svoje. Když se odborník drobnohledem podívá na  šupinkovité výbrusy těchto cihlově červeně zbarvených hornin, spatří něco, co nedokáže vyrobit ani nejšikovnější šperkař.

Jde o schránečky mikroskopických prvoků, v pradávných dobách v uvedeném moři žijících.

Právě jimi zanechali tito drobní živočichové stopu dnešním odborníkům.

Ta přemíra originálních  tvarů,.někdy i barev, to se prostě musí vidět. Ale jenom v zorném poli mikroskopu, tyto schránečky mají totiž velikost zlomku milimetru.

Fotoaparátem jsem zachytil celkový ráz dané lokality a začal přemýšlet o dohnání svých spoluchodců.

Ale náhle jsem si uvědomil, že shodou okolností jsem i v místech, jak psal v minulých dnech Slovácký deník, zaniklé obce Světlova.

Prý obce, obývané loupežníky, a proto toto doupě zločinu bylo v 16. století obyvateli okolních obcí vypáleno.Vyhlížel jsem ji dalekohledem drahnou dobu, nezaznamenal však po ní v okolní krajině ani stopu.

Vesnice nadobro zmizela ze zemského povrchu, jestli loupežníci, to posuďte sami!

schránky dírkonožců                                                        Jaromír Slavíček