Folklor nezná hranice

Vážení přátelé,

v tuto chvíli vám píše jeden z pravidelných diváků slovenské televize..

Ne, nejsem ze Slovenska, a přece cítím k této zemi nemalé sympatie.

Nejde jenom o to, že slovenskou hranici mám z Uherského Brodu, co by kamenem dohodil.

Stačí totiž z našeho města vyjet pár kilometrů k Velké Javořině, vystoupat na ni, a mám svým zrakem téměř západní Slovensko jako na dlani.

Vidím Velký Inovec, Strážovské kopce, v povzdálí i směle se tyčící Klak. Tyto vrcholy, ale i mnohé jiné přírodní zajímavosti v mžiku objímají můj zrak.

Avšak nejenom horami a doly je moje Moravské Slovácko propojeno s vaší krajinou.

To co nás spojuje, je i velmi podobný kulturně historický ráz.

Stačí se zúčastnit  pohraničních folklorních festivalů, namátkou jmenuji slavnosti ve Staré Hrozenkově, a člověk má problém, odlišit  folklór jedné kulturní oblasti od druhé.

Když  pak šikovné prsty hudebníků rozeznějí své nástroje a malebné kroje vystupujících tanečnic, hýřící barvami a výšivkami, okouzlí moje oči, pak už jenom zbývá naslouchat, dívat se, a současně citlivě vnímat celkový ráz prostředí.

Tu překrásnou karpatskou krajinu, plnou tajemných lesů, strání a vod, obestírající přečetné vesničky hluboko v údolích.

V okamžicích, kde se následně prostorem rozeznějí hlasy zpěváků, tak snad každý z přítomných musí nějak vnitřně cítit, že je mezi svými, bez ohledu na těch několik kopců, které nás oddělují.

V současné době je svět zahlcen technickými vymoženostmi, hlučnou dopravou či vyspělou elektronikou.

Současně se však poněkud i vzdaluje kořenům našeho bytí, kulturním hodnotám našich předků.

Naštěstí jsou na obou stranách hranice lidé, kteří nezapomínají na  tradice našeho venkova v jeho nejpřirozenější jeho podobě.

Ne, nechci tvrdit, že historie našich krajin byla plna krás a radostí..

To by jistě nebyla pravda.

Ale vždy bylo něco, co i v  dobách krušných naplňovalo srdce lidí nadějemi, něco, co  v těžkých chvílích umožňovalo vnášet do tváří lidí úsměvy a jiskry do očí.

A byly to právě lidové zvyky, které to dokázaly.

V našich zemích působí řada kulturních spolků, které poutavou formou přibližují venkov v jeho tradicích a zvycích našemu nitru.

Ve chvílích, kdy píšu tyto řádky, mám puštěnou slovenskou televizi, no s kým jiným, jak mnou oblíbenou Kapurou.

Ze sousední místnosti ke mně zaznívají harmonické dědinské zpěvy, na dřevěných podiích se  roztáčejí sukně tanečnic a zní chlapské hlasy

Člověk neví, co má dříve obdivovat. Ty nádherné lidové kroje, pestrobarevné šátky, fěrtušky, rukávce, anebo ocenit sborové, uchu ladící lidové písně?

O kousek dál v pozadí je vidět roubenka, jak jinak, než z dřevěných trámů budovaná, která je člověku rozhodně svým pojetím bližší, než přírodě cizí stavební materiály.

Vše viděné je pak obklopeno zelení přírody, tak jak tomu v minulosti bylo, a má i v současnosti být.

Louka s jarní travičkou, opodál bujné stromoví a nade vším se klene modrá obloha s několika málo plujícími oblaky.

Krásný příklad sepětí uměleckých dovedností člověka a přírody.

V takových chvílích si člověk při vedených folklorně hudebních pořadech psychicky odpočine a alespoň na chvíli zapomene na osobní i rodinná strádání.

Naše duše rezonují s viděným, tedy s tím, co naše předky provázelo celé věky v tom nejlepším slova smyslu.

Co mám tedy dodat na závěr prezentovaných mých pocitů?

Před chvíli jsem slyšel od paní moderátorky Kapury slova, že ten, kdo mám rád folklor nemůže být špatný člověk.

S takovým výrokem lze jenom plně souhlasit a následně si jenom toužebně přát:

„Nechť z obou stran majestátné Velké Javořiny zní i nadále tóny a obrazy, které nás stmelují ve vzájemném souznění!“

 

Jaromír Slavíček

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109510
Týden: 387
Dnes: 30
  přihlásit poslední změna: 08.05. 2014 08:30:52