Farma zvířat

Azylová farma zvířat - Jarikhanda

Žijeme v rozjitřeném světě.

Možná, nebo spíše určitě byl takový i v minulosti.

Ale přílivem informací v masmédiích se stal nejenom virtuálně, ale i skutečně plným nejistot a hrozeb.

Vztahy mezi lidmi se stávají stále komplikovanějšími, a nejednou obtížně řešitelnými. Ale i v takovém světě je třeba hledat příklady lásky a odpovědnosti ke všemu živému.

A nejedná se jenom o vztahy mezi lidmi.

Jsme přece obklopeni i světem zvířat, ať už žijících v divočině anebo chovaných lidmi.

A právě posledně jmenovaná zvířata si zasluhují naši pozornost a péči. O divoce žijící zvířecí tvory se „stará“ samotná příroda.

Zasahovat v ní lidskou rukou je sice možné, děje se tak občas, ale ne vždy podle našich představ a záměrů.

Daleko větší možnosti ovlivnění dějů máme u zvířectva chovaného. I zde bychom mohli nalézt příklady dobra, žel ale i zla.

Chovaná zvířata se ocitají ve většině případů v dobrých rukou. Bohužel ne všechna se však dostávají do ideálního opatrovnictví. U nezodpovědných majitelů nezřídka doslova trpí.

Naštěstí i v takových bolestných případech nabízejí pomoc lidé s „velkým srdcem“.

Dělají vše proto, aby nebohá zvířata netrpěla.

Ano, mám na mysli azylová zařízení pro zvířata. Není jich v republice mnoho, možná by se dala spočítat na prstech rukou.

Ale jsou, a to je důležité. Jednou z nich je azylová farma Jarikhanda u Březůvek na Zlínsku.

Chovatelé se zde starají o zvířata opuštěná, zraněná či jinak handicapovaná, ať už byl jejich původ jakýkoliv.

Vzal jsem si za své se o výše uvedených skutečnostech neohlášenou návštěvou přesvědčit.

Najít tuto farmu u Březůvek nebylo až tak jednoduché, ale nakonec se mně na ni přece jenom pohled naskytl.

Zajel jsem rozmáčenou luční cestou autem téměř k ní.

První, co mně v mysli utkvělo, byl všude kolem pohádkový klid oproštěný od kalupu městských i vesnických sídla.

Jen šumění listů z blízkého remízku oblažovalo můj sluch. Obcházel jsem objekt,  a kde se mně naskytla příležitost, fotil přes plot pasoucí se zvířata.

O kousek dál jsem za plotem zastihl odpočívat stádečko kamerunských ovcí, které odděleně hlídal statný bernardýn, kterému jsem se podle jeho intenzivního štěkotu evidentně nelíbil.

Zanedlouho přijela k farmě její majitelka paní Vendula Jandorová. I když spěchala, provedla mě v krátkosti na mé přání farmou.

Jako první se objektivu mého fotoaparátu zjevil krásný hřebec, jménem Zindži. Mohl jsem na něm, respektive jeho ztepilosti, oči nechat.

Má sice mírně deformovanou zadní nohu, ale to mu nic neubírá na kráse, vskutku nádherné zvíře.

Záhy na to jsem byl paní vedoucí vyzván, abych počkal za ohradou, neboť bylo třeba uvázat toho bernardýna, kterého jsem viděl přes plot.

Znovu jsem pak vkročil do objektu. V nevelkém přístavku si v seně lebedila kravka Zuzana.

Její velké oči u mě taktéž zanechaly působivý dojem.

Zvědavě si mě prohlížela, kdo ví, co si o nezvaném návštěvníku myslela. Asi nic přívětivého, je zvyklá, holt, na „domácí“.

Na farmě našli svůj domov nejen krávy, ale i koně, prasata, ovce, kozy, slepičky, kočky i psi.

A další přibývají, a s nimi i nekonečná mnohotvárná a trpělivá práce.

Chtěl jsem vidět i nějakého čuníka, k nahlédnutí byli dokonce dva, prasnice Piggi a Arnošt.

Bohužel jsem fotoaparátem neostřil dobře, podle toho nepodařený snímek vypadá.

Má časově omezená exkurze na farmě končila, co tedy říct závěrem?

Desítky rozmanitých zvířat se v těchto místech naštěstí ocitají v péči těch, kteří mají bytostní zájem, aby eventuální bolest němých tvorů, ať už fyzická nebo psychická, se nestávala u nich něčím dominantním.

Každý návštěvník tohoto zařízení má to štěstí, že se svou návštěvou dostává do prostředí, ve kterém cit k potřebám zvířat je tím nejdůležitějším a vrcholně potřebným.

Opečovávaná zvířata jsou přičiněním těchto ochránců oproštěna od stresů  a hladovění, a v řadě případů i léčena.

Každé zde chované zvíře má svůj životopis, nejednou naplněný dřívějším strádáním, každé nese jméno, o každém chovatelé vědí takřka vše o jeho povahových vlastnostech, a podle toho zabezpečují jeho nezbytné životné potřeby.

A za to jim patří nejenom obdiv, ale především nezměrné poděkování. Vděčna jsou bezesporu samotná zvířata, o čemž svědčí jejich chování v podobě přítulnosti ke svým zachráncům.

Je až dojemné pozorovat, jak tíhnou ke svým pečovatelům, a jak jim to dávají nejrozmanitějšími způsoby, třeba doteky, najevo.

Na rozdíl od některých velkochovů, kde nejednou žijí zvířata ve stresu, zde plyne život poklidně, v tolik a tolik žádoucí harmonii.

Každé zde žijící zvíře jakoby cítilo, že mu nebezpečí nehrozí ze žádné strany, ba naopak požívá maximální ochrany a péče.

Na internetových stránkách Jarinhandy se k těmto faktům příznačně vyjadřuje paní Vendula Jandorová, vedoucí farmy.

Uvádí:

„Především ve velkochovech se často chovají zvířata opravdu jako k jednotkám, ne jako k cítícím a myslícím bytostem, které mají úplně stejné vnímání a instinkty jako my“.

Ano, a právě proto mají lidé potřebu pořídit svým ratolestem domácí zvířata, ta totiž doplňují to obrovské citové vakuum, které naše civilizace vytvořila.

Není totiž tajemstvím, že lidé se odcizují sami sobě.

Láska jejich domácích zvířat je jim pak paradoxně občas bližší než láska druhého člověka.

Zvíře si na nic nehraje, je tím, čím má být.

To my lidé jsme si nasadili masky, když na všech úrovních občas hrajeme falešnou hru přetvářky, lži a neupřímnosti.

Zvířata jsou velmi silné symboly, které jsou zrcadlem našich vlastních lidských vlastností, ctností, vášní, neřestí a živočišnosti.

Filozof  Imanuel Kant se kdysi vyjádřil, že krutost vůči zvířatům je předstupněm krutosti vůči lidem. Můžeme jej parafrázovat a říci, že láska ke zvířatům je předstupněm lásky k lidem.

Konfrontací se zvířaty a ostatní přírodou se totiž my lidé mimo jiné učíme být lidmi, poznáváme, kdo jsme, a kde můžeme jiným tvorům pomoci.

A právě takovými lidmi jsou chovatelé na farmě Jarikhanda.

Naším cílem by mělo být prožít život tak, abychom péčí o jiné, zejména strádající, zanechali další možnou stopu lidskosti na naší planetě!

„Práva zvířat nechť jsou pro nás všechny stejně důležitá jako lidská práva. Je to cesta k všeobecnému lidskému bytí.“ –  Abraham Lincoln

farma