Exodus

Exodus

Stejně jako v minulých letech dostal jsem i letos pozvánku na setkání přežívajících pedagogů gymnázia na Balkáně.

Operativně mně bylo sděleno, že dva příslušníci daného ústavu hodlají změnit svůj stav, a proto by bylo záhodno se s nimi rozloučit.

Údajně měl na této akci pohovořit i pan ředitel o distribuci svých genů do jemu blízké generace.

Den před uváděnou akcí jsem trochu zušlechťoval svoji zahradu, neboť v případě zanedbání  uvedeného by bylo několik hodin co a koho ohovárať, a to jsem přece nemohl dopustit.

Trávník jsem ale posekl pouze v místech, kam se dalo z chodníku nazírat. Ostatní plochy musí zatím počkat.

Chtěl jsem rovněž na poslední chvíli natřít i zídku své zahrady, ale to by bylo příliš nápadné, a navíc jsem nechtěl tímto způsobem předjímat budoucí události.

Abych se představil nedávným kolegům v co nejlepším světle, natrhal jsem ještě před polednem ve své zahradě velký talíř višní, které právě dozrávaly.

Bylo i mou vinou, že jsem je kus po kusu nepočítal, ale bylo jich opravdu hodně. Vytvořil jsem z natrhaných plodů dvě stejně veliké hromádky, jednu pro sebe a jednu pro kantory.

Po krátkém zamyšlení jsem si ale pro sebe řekl "Přece jsi nespadl z té višně," a část kantorského přídělu jsem odkloněním přesunul k hromádce své.

Tři nedozrálé zelené višně jsem dal úplně stranou, s těmi jsem počítal pro členy bývalého vedení školy.

Když jsem pak před čtvrtou hodinou vkročil do restaurace a slušně pozdravil, bylo vůči mé osobě od zatím jen částečně obsazených stolů vysláno několik hlaholů a úsměvů.

Pár hodin před touto formou přivítání jsem však napsal článek o variantách úsměvů ve školství, a tak jsem byl v jejich identifikaci, jak se říká, hned doma.

Některé úsměvy mně věnované byly zjevně upřímné, jiné tradičně falešné, u ostatních se jednalo o prosté škleby.

Očima jsem zatím vyhledával oslavence, tedy ty, co letos odcházejí do důchodu za „lepším," neboť jsem jim chtěl spolu s ostatními pozůstalými pokondolovat.

Loučení bývají jak známo vždy bolestná, ostatně nevidím až tak velký rozdíl při těchto rozlučkách s tím, co se děje v obřadních síních při pohřbech anebo svatbách.

Po nalezení „obětí"a potřesení jim vším možným, jsem jim sdělil, že musí být stateční a nést svůj budoucí požehnaný úděl s nadhledem.

Stávající důchodce nebylo až ta těžké identifikovat, pořád si rukou pohrávali s příbory a vrhali kradmé pohledy na krmí obložené švédské stoly, tolik jídla pohromadě pravděpodobně viděli  asi naposled.

Netrvalo dlouho a od nás všech se oslavenci dočkali děkovných poznámek, které svým obsahem vyzvedávaly všechny dobré činy, kterých se středopozorní na gymnáziu dopustili.

Do rukou loučících se předávaly kytice a do jejich duší se zase vkládala vlídná a utěšující slova.

Někteří z kolegů při tomto aktu obdařili své lebky zdařilými parukami, což u mě ale navodilo spíše stav deprese, neboť při pohledu na pana ředitele v jeho převleku jsem dostal poprvé strach.

Následovalo hodování, hrdla se prolévala vínem i jinými opojnými moky, a v přilehlých kójích restaurace započal sled kvalifikovaných řečí...

Já jsem seděl mezi sobě rovnými, tedy seniory. Měli jsme se docela dobře zejména proto, že jsme všechny děje kolem nás probíhající až tak úplně nechápali. Do budoucna by se snad uplatnil u stolů dříve narozených i tlumočník.

Já sám jsem vyhlížel pana místostarostu ing.Petra Vránu, mého bývalého, poněkud nesmělého kolegu, který se „vůlí lidu" dostal do vrcholné řídící funkce. Téměř vždy konverzace s ním končí vzájemnými útoky, což bývá zpestřením jednotvárných večerů.

Mám pocit, že jsem ho i tentokrát po výměně názorů někam poslal, ale z hlediska „vyššího principu mravního," moje konání nebylo zločinem!

Co se týče nabízeného jídla, bylo velmi dobré, sortimentem plně na výši, stejně jako pití.

Řada přítomných dala svým pobytem ale přednost chladivým pocitům venku pozvolna usínající přírody.

O smích daný vzájemnými průpovídkami nebyla nouze, i když mnohý z nás občas nevěděl, jestli se má jimi urazit hned nebo až dodatečně.

To už ale naštěstí od nedalekého stolu zazněly známé tóny hudebních nástrojů a písně mně připomínající sladká šedesátá léta.

Některé kolegyně, které si zapomněly vzít svou obvyklou ranní dávku sedativ, rozvířily smyslnými pohyby lemů svých sukének přilehlé štěrkoviště.

Nemohu si pomoct, ale po ostré výměně názorů s panem „Broukem pytlíkem," mně atmosféra u našeho hodovního stolu začala připomínat obdobnou ve führerově bunkru těsně před pádem Berlína.

„Pravdu" mívá zpravidla ten, kdo disponuje většími hodnotami alkoholu v krvi.

A proto jsem raději domněle nepozorován, rovnoměrně zrychleným krokem jsem opustil politý stůl s nedopalky cigaret a uchýlil se do své letité rezidence.

Pak už jsem doma jenom přemýšlel o uplynulých oduševnělých zážitcích a při otevřeném okně naslouchal teskným melodiím těch, kteří věrni svému poslání a „odpovídající" odměně  budou setrvávat ve školství i následující roky.

Jaromír Slavíček v.v. ráno 27. 6. 2012

08.09. 2021 10:21:39
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 107982
Týden: 406
Dnes: 28
  přihlásit poslední změna: 03.07. 2012 15:41:46