Exkurze k sesuvu

Byl jsem požádán…

V týdnu jsem dostal neobvyklý e-mail z Prahy. Konkrétně z Univerzity Karlovy. Ještě přesněji, z Fakulty humanitních studií a to Katedry sociální a kulturní ekologie. Byl jsem v něm požádán o své vzpomínky na dobu, kdy jsem do této „oázy klidu“ vodíval na exkurzi gymnaziální studenty. A tak na poslední autobusové zastávce U Lapače mě v sobotu dopoledne již čekalo několik pracovníků uvedené instituce se dvěma auty. Šlo o mladé, sympatické lidi, kteří mě bez okolků naložili do jednoho z aut a odvezli na místo neobvyklého přírodního děje. Nad Maršovem jsme učinili první zastávku.

Nestačil jsem se ani u informačního panelu posadit, když už jedna otázka za druhou začaly doléhat k mým uším. Připadal jsem si jako na tiskové konferenci. Mikrofon mně byl upnut na tělo, tyč s dalším se komíhala nade mnou. Není jak být středem pozornosti, že ano? Počasí nevěstilo nic pěkného, ale kdo by nebyl vděčný v těchto týdnech za trochu dešťových kapek. Dal jsem se do vyprávění, i když jsem byl poněkud nesvůj. Ona jedna kamera zleva, druhá zprava mě totiž nedoprovázejí každý den.

Ale jak jsem se rozmluvil, nebyl jsem k zastavení. Hovořil jsem o nádherných rozhledech z toho místa, i když jako naschvál kvůli dešti nebylo skoro nic na obzoru vidět. Pak jsme sešli pár metrů níže do zatáčky nad Maršovem. Opět jsem se ujal slova, mimochodem porozprávěl i o torsu hruštičky nad vískou, která je jakýmsi symbolem opuštěnosti, ale současně i odolnosti vůči přírodním živlům. Ostatně vybojoval jsem pro ni kdysi oficiální vyznamenání - Strom hrdina. No a pak přišlo na řadu zastavení přímo pod sesuvem.

Samotný vzhled tohoto přírodního jevu musí vzbudit respekt u každého. Ta jeho mohutnost a zejména důsledky po obyvatele Maršova před více jak padesáti lety. V tom roce, tedy na jaře 1967, sesuv po následku velkých dešťů poničil valnou část obce. Stopy po té místní apokalypse jsou viditelné dodnes. Ve svahu v křovinách jsou i nadále k nalezení zbytky staveb v podobě tors rozbořených zdí. Samotný pohled na rozpadající se stodoly a stavení jsou výmluvným mementem tehdejších událostí.

V chvílích našeho pozastavení se objektivy kamer odkláněly od mé tváře k místu katastrofy. Taktéž k tzv. opilým stromům, neboť i ty jsou svědky tehdejších událostí. Otázky k mému sluchu doléhaly stále častěji. „A co, pane Slavíčku, si myslíte, že sesuv udělal s krajinou? Stačilo v těch chvílích i nadále ukazovat rukou. A co s myšlením lidí, kteří tady žili?“ V těch chvílích přidalo svůj názor a vzpomínky i několik místních. Poslední zastávku jsme učinili na návsi vísky, kde následující den měla probíhat známá Bartolomějská pouť.

Opět bylo o čem hovořit. Maršov je tak trochu skanzenem dřívějšího způsobu života s pohnutými lidskými osudy. „A mělo by se něco, pane Slavíčku, těchto místech v současnosti změnit?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Možná, že spíše ne“.

Ať lidé i nadále vidí, jak se dříve žilo, na jedné straně ve velmi skromných poměrech, na druhé v bezprostředním sepětí s přírodou, které dnes lidem v mnoha ohledech chybí…

25.07. 2021 12:38:16
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 105745
Týden: 398
Dnes: 35
  přihlásit poslední změna: 27.08. 2018 15:36:14