Dušičky

Dušičky

Prožili jsme sice slunečný den, ale paprsky životadárného Slunce již ztratily svoji sílu, a to i ve srovnání s předcházejícím týdnem.

I chladný větřík nám s nastupujícím šerem dává na vědomí, že babí léto se již definitivně stává minulostí. Je předvečer dne Památky zesnulých, který připadá na 2.listopad.

Parkoviště před hřbitovy jsou zcela zaplněná. Přijíždějí však další a další auta, a jejich řidiči hledají, kde by našli ještě nějaké to místečko k umístění svého vozu.

Někdy tak musí učinit i v přilehlých ulicích, ba i tam, kde by se jinak parkovat nemělo. Ale to není v tento čas vůbec důležité.

Tentokrát nikdo nikomu nic nevyčítá, a pokud přece jenom k nějakému nedorozumění dojde, probleskne tvářemi zúčastněných omluvný, tlumený úsměv. Lidé vystupující z aut, oděni v tmavých oblecích, nesou v rukou věnce či kytice, aby poté zvolna vstoupili, někdy osamoceně, většinou však ve skupinkách do hřbitovního areálu.

Směřují k hrobům svých blízkých, k místům posledního odpočinku těch, které měli tak rádi, se kterými v životě prožívali dobré i zlé. Kam se jenom lidské oko podívá, tam vidí sta a sta rozžehnutých plamínků svící.

Červených i bílých. Některé planou klidně, jiné se v sotva znatelném vánku slabě vychylují, aby se záhy znovu napřímily.

Smutně vyhlížejí hroby tmavé, bez světýlek, ty jsou však v tuto dobu jen ojediněle ke spatření. Na ty alespoň nezapomínají zářící hvězdy na nebeské klenbě. Všude kolem se prostírá ticho, jen zřídka jsou odněkud z přítmí slyšet polohlasná či jenom šeptaná slova.

Na cestičkách mezi hroby se v tichosti míjejí lidé, někteří z nich se ale už sklánějí nad obrubníky hrobů a vkládají věnce na jejich plochu. Rukou upraví ve váze kytici, ať již přinesenou nebo pocházející z dřívějška, postavou se pak narovnají, aby sepjali ruce k modlitbě.

Setrvávají v pohnutém zamyšlení, někteří však uchopí za ruku i vedle nich stojícího, snad sestru, bratra nebo své potomky. Mnohým se určitě v mysli vybaví tváře zesnulých, aby si v těchto smutných okamžicích vzpomněli na chvíle s nimi prožité.

Možná si ale někteří ze vzpomínajících přece jenom v duchu položí otázku: „ Choval jsem se k nim vždy tak, jak jsem měl? Neublížil jsem někdy svým milým slovy či nevhodným konáním?“ Ale záhy jsou tyto výčitky, i přes pochmurnost místa, jistě zapuzovány i vzpomínkami na veselé příhody, které kdysi společně sdíleli.

Ano, v průběhu roku hřbitovy navštěvujeme často, ale v předvečer Svátku zesnulých je atmosféra těchto míst zcela odlišná od návštěv všedního dne. Rozsvěcování svící je pro nás vzpomínkou na zemřelé, ale současně u věřících symbolizuje i víru ve věčný život s přesvědčením, že život hrobem nekončí.

Pro všechny jsou tak Dušičky dobou k uctění památky nejbližších, ale i chvílemi k zamyšlení nad životem a jeho pomíjivostí.

Jaromír Slavíček

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173108
Týden: 421
Dnes: 43
  přihlásit poslední změna: 02.11. 2015 09:13:51