Dušičkový čas

 

Dušičkový čas...

Přišel, nebo zvolna přichází! Kdo ale?

No přece dušičkový čas, plný melancholie, tedy stavu,  kdy člověk jde, jak se často uvádí, do sebe, zmítán ve své duši myšlenkami na čas uplynulý.

Dny jsou již podstatně kratší, stmívá se již s blížícími se večerními zprávami.

A to překvapivě rychle, jako kdyby tma nechtěla zbytečně čekat na převzetí své, v průběhu roku neodkladné vlády.

Naopak ranní rozednění k plně světelnému dni rozhodně nespěchají, jakoby váhala, proč také se otevírat do mlhavých, počasím většinou nepřívětivých dnů…
I ruch v nedávno ještě kouzelné přírodě pozvolna utichá.. Listy stromů jsou sice ještě místy krásně zabarveny žlutí a červení, ale už to není jako tomu bylo před pár dny.

Na naši náladu depresivně působící hněď se stále nemilosrdněji proplétá nyní již prořidlými korunami stromů.

Mnohé z nich se už totiž zbavily svého sezónního zeleného šatu, stejně tak jako druhově rozmanité, někdy i trnité keře na vyvýšených mezích s odumřelou bylinnou vegetací.

A právě na těchto nízkých dřevinách je možné spatřit osamoceně nebo i v celých trsech plody šípků, hložinek či ptačího zobu, o které má přirozený zájem drobné ptactvo s neskrývanou touhou se předzásobit na neúprosně se blížící nevlídnou zimu.

Taktéž v lesích a parcích zvěř usilovně vyhledává na zemi ležící žaludy a bukvice, případně i jiné pamlsky podzimu, neboť nebude už dlouho trvat a tyto zdroje potravy překryje bělostná sněhová pokrývka.

Nejednou se i my, lidé, probouzíme do mlhavého dne, svým rázem počasí nic dobrého nevěstícího, který nám třeba jen obrazně a vzdáleně připomene atmosféru ostrovních rašelinišť s prohánějícím se Baskervillským psem!

A tak možná první, co po opuštění lůžka učiníme, je to, že sáhneme rukou po žebrech radiátorů, zkoumajíce jejich teplotu, abychom následně přistoupili k regulátoru teploty a zařídili vše potřebné.

Teploměr vně okna je rovněž ráno velmi často očima vyhledávaným objektem. Po zrakem odečtu čárek na jeho stupnici, se pak místností nejednou nesou naše překvapená slova:

„Pane Bože“ tam je dnes zima! Podívej se, na sklech aut je dokonce námraza!“

Ale do škol, do práce, nebo na nákup se přece musí!

To už ale pravděpodobně nestačí navléct si na sebe mikinu, a tak vybíráme ze šatníku vše možné, co nás zahřeje, tedy teplé kabáty, případně i prošívané bundy.

I šály a vlněné čepice, přes léto pečlivě uložené a dočasně zapomenuté, už nedočkavě čekají na naše pozvání.k ochraně těla před chladem, pokud samozřejmě plánujeme opuštění svého domova.

A co krajina jako celek?

Podle očekávání se nejenom lesy, ale i po sklizni upravená pole ukládají k dlouhodobému odpočinku.

Při procházce kolem polností nás obrazem vítají čerstvá oraniště, případně ještě strniště s nad nimi kroužícími hejny nepříjemně krákorajících vran.

Obloha bývá nezřídka zatažena nízkou oblačností, která je občas doprovázena i dotěrným, vtíravým mrholením.

Ve vyšších polohách se už mohou dokonce snášet k zemi i první sněhové vločky, které si určitě kladou při svém tanečku otázku:

„Můžeme tě, země, už navštívit, anebo máme přece jenom pár dnů ještě posečkat?“

My, živoucí tvorové, si naopak přejeme, aby se v průběhu dne přece jenom šedavý pokryv oblohy alespoň na chvíli rozpustil a vysvitlo na pár okamžiků sluníčko, byť jeho paprsky už zajisté nebudou tak hřejivé, jak tomu bylo ještě před několika týdny.

Nyní ale na nás babí léto už zdáli mává, ví stejně dobře jako my, že všechno má svůj čas, přirozený začátek, ale i zákonitý konec.

O co častěji se ale prohání v ulicích chladný větřík, přemisťující tlející listí z místa na místo, o to více mají lidé k sobě blíž.

Scházejí se v kavárnách i jiných společenských místnostech při šálku horkého capuccina nebo čaje, aby si popovídali a svěřili se navzájem se svými radostmi i starostmi.

Na stránkách tisku také zřetelně přibývá nabídek kulturních představení, výstav a různých zábav.

Nejednou se po čase scházejí i ti, co dlouhá léta spolu studovali, a kteří se pak se rozešli do široširého světa, aby si v tomto zklidněném období znovu podali ruce a společně zavzpomínali na tehdejší, jistě krásná a nezapomenutelná léta.

Na tržištích se v těchto dnech rovněž vyrojili davy prodejců se širokou nabídkou věnců a kytic, spojenou s blížícím se svátkem zesnulých.

Lidé chodí kolem těchto rozložených symbolů smutku a vzpomínek, z jehličí, šišek i zimostrázu šikovnou rukou vytvářených, a zvažují, kterými by co nejvíce uctili památku na jim blízké, kteří odešli do míst odkud není návratu.

Na hřbitovech tak šerem přibývá i svitu hořících svíček, které z večera již z dálky pohledem navozují v našich duších pocity úcty a pokory.

Ale i procházka večerními ulicemi měst a vísek má hodně do sebe svým nesporným půvabem. Stíny lamp vykreslují na chodnících i silnicích originální kresby, osvětlení budov a zejména chrámů má při pozvednutí našeho zraku až mystický charakter.

Když ke všem těmto dojmům člověk v pozdějších nočních hodinách připočte zvuky kroků osamělých chodců, pak je obraz této zadumané, ale svým způsobem krásné roční doby dokonán.

Jaromír Slavíček

01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111941
Týden: 342
Dnes: 30
  přihlásit poslední změna: 28.10. 2012 12:47:37