Duj větře, duj!

Duj, větře, duj!

Já vůbec nechápu, jak mohou někteří z nás pomlouvat vítr. Mám ho docela rád.

Vždyť je to přírodní živel, který sice má nějaká ta negativa, ale zase v jiných případech je docela příjemným kamarádem.

Asi je to dáno tím, že vítr má dvanáctero šarží.

Ty nejvyšší, co pustoší lesy, strhávají střechy z domů, tak ty, stejně jako ostatní lidé, nemusím.

Větrné víry čas od času způsobují ohromné škody na lesních porostech, narušují veřejnou i osobní dopravu, a v podobě tornád, tajfunů či uragánů pak pustoší obrovské oblasti naší planety.

Ale to jsou větrná proudění nejvyšších stupnicových hodnot. Taková v našich zemích naštěstí nemáme.

Ale přece jenom i naše vichřice je lepší pozorovat za okny, anebo o nich raději uslyšet  v rozhlase.

V zimních měsících, když vítr doprovází klesající sněhové vločky, má  nesporně taktéž  svůj půvab.

Nesmí jít ovšem o jeho závan příliš silný, ten by nám všem mohl už opravdu notně zkomplikovat život.

O ten silnější a pravidelnější mají zájem vrtule větrných elektráren na hřebenech našich hor, ale nevím, nevím, jestli tady není zneužito jeho vlastností.

Vysoké stožáry těchto energetických zařízení přece jenom nepůsobí v daných oblastech nejpřirozeněji...

Problémy rovněž nastávají, když v zimním období přichází na návštěvu proudění od severovýchodu, to asi rychle sáhneme po teplejším oblečení, nebo raději vůbec nevystrčíme z domovů nos.

Máme ale naproti tomu větřík, který v letních vedrech dokáže zmírňovat vysoké teploty, umí něžně ovívat naše tváře a zahánět nepříjemný hmyz.

Dokáže z kotlin vyhnat zdraví poškozující dusivou inverzi, takže na změnu synoptické situace čekají na Ostravsku jako na spasení.

Vítr odvívá od nás v dál různé pachy a naopak přináší do naší blízkosti vůni třeba borového lesa.

Je krásné rovněž pozorovat, jak vítr rozvlňuje lány zlatavě zbarvených dozrávajících obilovin, ale i po jejich sklizni, když už fouká ze strnišť, nemusí být nepříjemný.

Stejně tak je hezké sledovat, jak vytváří stříbřité vlnky na hladině vodních nádrží, kde nejednou umí i maličko zpěnit vodní hladinu, no co vám budu povídat.

A to nemluvím u pocitech básníků, kteří nám ve svých dílech verši naznačují, jak vítr umí s okolní krajinou hovořit.

Vstupuje do korun stromů, vánkem rozechvívá jejich listí, takže když se citlivá duše zaposlouchá, uslyší i zpěvohru lesa.

Anebo slyšeli jste někdy větrem šeptat telegrafní dráty?

Jsou strunami, na které mistrný hudebník, vítr, hraje.

Dětem zase dělá na podzim radost tím, že vynáší jejich draky do oblačných výšin, se kterými si hraje hru na schovávanou.

No takže uznáte, že větřík nepříliš vysokých hodností je  u našich domovů spíše vítán.

To, že občas rozevlaje ženám pečlivě utvářený účes, anebo pánům strhne klobouk z hlavy, to už je jenom takové jeho laškování,

které bychom měli brát s úsměvem...