Druhý den...

Druhý den byl ale zdaleka nejkrásnější

Sluníčko na obloze svítilo o sto šest, lesy kolem města svou barevnosti předčily moje očekávání. Byli jsme autobusem odvezeni k rozhledně Královec, abychom se po několika krocích ocitli v přírodní rezervaci Ščúrnica, která je ve vlastnictví a příkladné péči Pozemkového spolku Kosenka. Pocity z jejího průchodu bych přál každému. Naše kroky provázel druhově velmi rozmanitý lesní porost, připomínající téměř prales. Těch krásných statných jedlí, javorů, bříz, no co mám povídat.

Bylo nám neustále dopřáváno odborného výkladu dvou excelentních místních znalců, který měl být pro studenty důležitým návodem k řešení projektu v následném odpoledni. Na jednom mimořádně pěkném místě se nám jeden z průvodců, přezdívkou „Budulínek“, v jednu chvíli svěřil, že právě tam ve svém mládí pravidelně usiloval o předávání genetické informace. Prostředí jsem mu přirozeně záviděl, více však to předávání. Studenti v těch chvílích dostávali prostor i čas k prozkoumávání jim vymezených ekosystémů a shánění potřebného materiálu. Nezaháleli jsme ale ani my, vyučující. Byli jsme na jedné z čarokrásných pastvin pověřeni výsadbou višní. Každý z nás obdržel rýč, sazenici višně, rukavice a další pomůcky potřebné pro plnění úkolu.

Musel si najít vhodné místo pro výsadbu, já nebyl výjimkou. Poměrně snadno jsem vykopal asi půlmetrovou jámu a vložil do ní více jak metrový stromek i s jeho kořenovým balem. Vícečlenná porota naše konání pečlivě sledovala, předběžně hodnotila a dělala si zápisky. Já se až tak moc nedřel, naopak záměrně vyčkával, až ke mně přiblíží nějaký ten porotce a teprve pak jsem začal vyvíjet větší aktivitu. Vysazený stromek jsem před očima hodnotitele obejmul, pohladil, a dokonce i políbil. Přirozeně jsem si za to řekl o odměnu v podobě navíc přidělených bodů. Pak jsme ještě museli chodit asi 500 metrů ke studánce pro vodu na zalévání vysazeného. Vodu jsem opatrně přiléval ke stromku opět s přítomnosti porotce. Kmínky jsme pak olemovali plastovými ochranami.

Tímto děkuji jedné z kolegyň za nezištnou pomoc. Po splnění úkolu jsme se opět sešli v družném hovoru s našimi studenty na nedaleké chatě a posléze vydali autobusem do kouzelného Envicentra pro krajinu ve Vysokém Poli k provedení další fáze olympiády. Pochopitelně až po výborném obědě v místní restauraci. Poté nás pořadatelé olympiády opět od studentů separovali. Ti museli v krásné biozahradě řešit náročnou „poznávačku“ a pak se věnovali v samostatné místnosti vypracování projektu se zaměřením na management přírody v ráno navštívené lokalitě. Obdrželi mapy, pokyny a pak už vše záleželo jenom a jenom na nich.

Na jejich invenci, entusiazmu a provedení. Současně si měli již promýšlet večerní obhajobu uvedených projektů v rámci hlavního tématu soutěže – Managementu ochrany přírody. Nás, kantory, taktéž organizátoři nenechali zahálet. Úkol pro nás zněl: „Z nasbíraných větviček, šišek, mechů a všeho dalšího v lese nalezeného vytvořte miniaturní modely ekosystémů!“ Zatrnulo mě. Před deseti lety při podobné příležitosti jsme dostali za úkol vymodelovat z moduritu jakéhokoliv tvora.

Nevím, co mě to tehdy napadlo, ale já se rozhodl pro modelaci kodaňské mořské panny, zasněně hledící do vln Severního moře. Asi po dvou hodinách mého vypjatého pracovního úsilí ke mně přišla hodnotitelka, profesorka výtvarné výchovy z Prostějova. Chvilku se na moje dílko dívala, aby následně hlesla: „Pane kolego, ta zebra se vám, nezlobte se, moc nepovedla.“ Takovou pohanu jsem do dneška nedokázal dost dobře rozdýchat.

No, ale zpátky k pedagogickému úkolu pátečního odpoledne! Kolegové „vyčistili“ les od všech možného a dali se do díla. Jejich pracně vytvářené výtvory se mně sice velice líbily, já ale tím stále více upadal do osidel závisti a následné deprese. Nakonec jsem se rozhodl, že když kolem mě leželo tolik nádherně zbarveného listí, že z něho vytvořím v podkladové obrysové mapce geologickou mapu České republiky. Ale že bych byl nadšen tím, co jsem vytvořil, to bych neřekl.

A tak po zhlédnutí svého díla jsem se rozhodl, že ho raději nechám v blízké stáji, aby si tamější ustájená zvířena alespoň jedním soustem pošmákla. Ale to už se přiblížilo finále. Hodnocení a obhajoba projektů studentů. Já jim do jejich nemalého vědomostního vlastnictví nezasahoval, spíše je povzbuzoval v obecně morální rovině. Doporučil jsem jim při obhajobě sebevědomé vystupování, pohled do očí hodnotících, odvahu při bránění svých názorů. A to přesto, že mezi hodnotiteli byl i exministr životního prostředí, pan RNDr. Libor Ambrozek. Dokonce jsem k těm svým pravil: „ Udělejte z naslouchajících své žáky, nepouštějte je příliš ke slovu!

Věcně argumentujte, nebojte se přiznat i svůj omyl! Pravd bývá zpravidla více… Po proběhlých obhajobách, při kterých pedagogický dozor nebyl přítomen, se vážená porota dala do práce a studenti se vrátili na své pokoje. My kantoři jsme po večeři ještě chvíli poseděli na malebné Kosence, obklopeni vonícím chlebem, v peci vedle nás aktuálně vytvářeným. Moje svěřence odvezl již v pátek večer jeden z rodičů do jejich domovů. No, a přišlo sobotní ráno. Vyhlášení výsledků.

Zaznělo: „Jako první se v ekologické olympiádě umístilo v konkurenci deseti družstev z celého Zlínského kraje Gymnázium Rožnov. Na druhém……………… Gymnázium Uherský Brod!“ Jak jsem to uslyšel, podlomila se mně kolena a pokusily o mě mrákoty. No, ještě že jsme neskončili jako první, pomyslel jsem si. Kdo ví, jestli mají na gymnáziu defibrilátor. Vítězný Rožnov i s vedoucím opustil bojiště stejně jako moji studenti již předcházejícího večera, takže se všichni přítomní začali s napřaženýma rukama hrnout ke mně, až jsem musel o krok ustoupit. Takže v pondělí půjdu do školy s poděkováním svému družstvu a úmyslem předání plně zasloužených cen.

Poděkování však patří všem zúčastněným kolektivům, vždyť jenom pohleďte na výslednou tabulku a posuďte, s jakým kvantem úkolů se museli soutěžící vypořádat! Stejně tak je třeba vzdát velký dík všem organizátorům soutěže, jmenovitě pak paní Bc. Radce Brtišové a paní Mgr. Veronice Kršákové, panu Mgr. Miroslavu Janíkovi, panu Mgr. Zdenkovi Miklasovi a mnohým dalším. Vděk za patronaci soutěže náleží i paní Ing. Petře Markové z oddělení mládeže a sportu Zlínského krajského úřadu, a vůbec všem těm, kteří se na této velmi vydařené akci podíleli.

A co říct závěrem? Jsem si naprosto jistý, že v těch výše popisovaných hodinách se mezi námi všemi a překrásnou valašskou krajinou s jejími lesy, loukami, pastvinami a v nich žijícími tvory i nadále posílilo pouto vzájemné soudržnosti a soucítění s přírodou! Lze jen vyslovit přání, aby úsilí desítek účastníků ekologické olympiády se stalo návodem pro myšlení a konání tisíců a tisíců našich spoluobčanů, sdílejících náš společný životní prostor.

Jen tudy vede cesta udržení stavu a zvelebování naší krásné přírody, které jsme a nepochybně i nadále zůstaneme věrnými přáteli.

01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111837
Týden: 338
Dnes: 36
  přihlásit poslední změna: 22.10. 2018 06:44:41