Kde?
No přece v Kunovicích. Jsou poměrně důležitou železniční křižovatkou. Pozná se to už podle několika souběžných kolejí a zvýšené frekvence přijíždějících a odjíždějících vlaků.
Abych se o kunovické železniční stanici dozvěděl více, navštívil jsem její výpravnu. Již na peróně jsem oslovil pana výpravčího, který právě odbavil vlak.
Po vyslechnutí mé prosby mě docela nečekaně pozval do dopravní kanceláře. A tam jsem dal průchod svým připraveným dotazům. Pan výpravčí na ně velmi ochotně odpovídal. „Mám ve stanice šest kolejí.
Občas se stává, že jsou všechny zaplněné vlaky. Přijíždějí sem vlaky od Uherského Hradiště, Uherského Brodu i Uherského Ostrohu.
Je tedy tady někdy živo až až. Trochu mě trápí, že přechod na vzdálenější nástupiště je však jenom jeden. To není dobré, zejména když na první koleji stojí vlak. Pak to může být i nebezpečné.
O tom, že se ruší výpravny v jiných stanicích Vlárské dráhy samozřejmě vím, ale o tuto se nebojím. Ale nejsem si docela jistý, jestli je to správné.
Lidský činitel by měl být na stanicích zachován. Jen pokladní ho určitě nenahradí. Jako výpravčí podávám informaci cestujícím, takové, které nemůže sebelepší technika nahradit. Už jenom při zpoždění vlaku z jednoho směru dochází k narušení koordinace s jinými spoji. A právě výpravčí tyto situace musí umět řešit.
Rád bych také, aby toto nádraží svým zjevem se vylepšilo, podepisuje se na něm, jak jste si jistě všiml, zub času. Pochopitelně, musí se najít pro tento účel finanční zdroje, takže to bude určitou dobu trvat.
Hradla a stavědla byla zrušena, vše se už řídí z Přerova. Kamery tady máme, ale ty stačit na všechno nebudou z důvodů výše uvedených“. Přerušil jsem ho. „Takže, aby se člověk bál na nástupišti vzhledem k přítomnosti kamer prstem štárat v nose, že ano?“ Rozesmál se. „No, musíte se hlídat, jinak to nejde“.
„A nějakou úsměvnou příhodu nemáte,“ zeptal jsem se zvědavě. Usmál se. „ Ještě nedávno zde na nádraží existoval novinový stánek. Ten byl zrušen, neboť v něm byl občas koupěchtivým zájemcům k dispozici alkohol.
Ale i po zrušení stánku si původní majitel udržuje svoji klientelu nedaleko u WC. Takže tu občas bývá živo “.
„ Co když se něco vážného stane na trati?“ změnil jsem téma hovoru. „Na to tu mám toto červené tlačítko,“ ukazuje na přístroj na stole. „Vlaky se v dosahu stanice zastaví“.
„ A co strojvůdce, když se mu udělá nevolno?“ „Ten proto musí každých dvacet sekund mačkat tlačítko, že je v pořádku.
Pokud se tak nestane, vlak se zastaví. Někdy se strojvůdce pozná podle toho, že nevědomky třeba doma na stole prsty napodobuje tisknutí,“ usmívá se pan výpravčí. „Slyšel jsem, že trať se má elektrifikovat“.
Možná ano, ale jenom do Luhačovic, aby se nemusely přepojovat lokomotivy ve Starém Městě. V podobném duchu vedeme řeči dále. Vlak totiž tu chvíli není v dohledu.
Dotazů by bylo více, čas však běží a já se musím hotovit k odchodu.
Loučím se, vycházím z dopravní kanceláře a vyhlížím vlak, kterým bych se vydal Vlárskou dráhou dále.