Dilema

Dilema

Konec prázdnin. Lidé se vracejí z dovolených od moře a z návštěv cizích krajin. Mnozí ale dali přednost destinacím v naší vlasti a myslím, že nelitovali.

Co se sobotním odpolednem? Kam mám vyjít nebo vyjet?

Do města na korzo, nebo jít něco udělat na zahradu?

Ale co, napadá mě, zajedu si po čase do lázní. Jsou přece nedaleko, nebudu ale Luhačovice jmenovat, nebylo by to férové.

Tak jo, už jsem rozhodnutý, zvolím ale pro tentokrát vlak, je to romantičtější jet vláčkem  kolejáčkem. Po cestě se alespoň podívám na stáda oveček, pasoucích se ve stráni nad Biskupicemi.

A už jsem v našich nejznámějších moravských lázních. Vydávám se, jak jinak než pěšky, po cestě hlavní třídou směrem ke kolonádě. Všude kolem mě je plno proudících lidí, většinou jdou ve dvojicích a jsou obojího pohlaví. Mladí i poněkud dříve narození, usmívající se, i poněkud netečných obličejů.

Ženy jsou velmi hezky a vkusně oblečeny, nejednou mají přes rameno přehozeny  krásné kabelky, na jejich hrdlech vidím šperky, ušní lalůčky mají často ozdobeny zlatými náušnicemi.

Ani muži se nemusí za své oblečení stydět. Vyžehlené košile, dlouhé, většinou světlé kalhoty s pečlivě vyžehlenými puky.

Okolní obchody přímo září nabídkou luxusního zboží, oko tou viděnou nádherou jenom přechází.

Značkový textil, umělecká keramika, boty, za které by se nemusela hanbit leckterá celebrita.

Pravda, odkudsi  zavanul i naftalín od prodejen vietnamských obchodníků, ale  to už dávno ke koloritu našich měst tak nějak patří.

A těch kaváren a restaurací. Všude přepychové vybavení, pochromované židle, sedící hosté, zmrzlinové poháry, šlehačkové dorty a na stolcích nezbytné šálky kávy.

Nechtěně nasávám i všude přítomnou vůni parfémů.

Pozvednu oči, jedna vila nádhernější druhé s milými názvy, Eliška, Marie, Věra, atd.

Ale jaképak vily, to jsou přímo paláce, někde moderna, jinde tradiční Jurkovičův sloh.

Zahrady par exelans, pečlivě střižené anglické trávníky, živé ploty, pěstěné keře a stromy, běda pokud by si některý  nich dovolil růst ve směru, který nemá.

Okamžitě by ho čekaly zahradnické nůžky.V zahradách skalky, módní jsou dnes volně položené velké, přírodu imitující kameny.

Fontány, poblíž kolonády jsou vidět i cykasy

Nikde ani smítko. Vzorný pořádek a čistota. Oči se nestačí divit té dokonalosti.

Jdu kolem tenisových dvorců, vždyť léta jsem tam soutěžně hrával.

A jako bych dnes slyšel z kurtů zaslechl:

„Pozor, paní radová, tak já pleju!" Nebo se mně to jenom zdálo?

Asi ano.

Nedávno jsem psal o tak trochu zapomenuté vesničce nad Uherským Brodem, kde se zastavil čas.

Ale tady mně napadá, nejsou i místa, kde se čas vrací?

Kolem mě je čistý vzduch, ano, ale zdá se mně, že je tak trochu zatuchlý snobismem. Všechno je tady tak vyumělkované, až to srdce bolí...

Chodím a chodím. Tam a zpět, ale mému zraku se nabízí pořád ta stejná lázeňská scenérie.

Výkladní skříně pořád září oslnivou krásou, ale ta mně náhle nějak začíná vadit.

Co to? Co se to děje s mými myšlenkami?

Proč tak náhle toužím po něčem jiném, třeba po chůzi lesem?

Asi proto, že les je místem, kde člověk více jak jinde pociťuje harmonií přírody, kterou v lázních tak trochu postrádám.

Nebudou mně vadit zablácené boty, ba ani promáčená levá nohavice či ruce rozedrané od ostružin.

Co na tom, že budu mít košili umazanou od stromu, o který jsem se nechtěně otřel, když jsem při výstupu neudržel rovnováhu.

Sednu si na nejbližší pařez a budu se dívat se na zurčící potůček, kroutící se v údolíčku pode mnou.

Budu vdechovat vůni tlejícího dřeva, vnímat zelené polštáře mechů kolem sebe a vzhlížet k obloze, jak po ní pomalu plynou oblaka.

A pokud zmeškám autobus, nic se nestane, alespoň ještě chvíli posedím na mezi a budu moci pozorovat kouzelnou okolní krajinu.

Odpusťte Luhačovjané, máte nádherné lázně, jež jsou pro léčbu pacientů i relaxaci návštěvníků nezbytné, a které mají nesporně své kouzlo.

Většina lidí dává přednost vymoženostem civilizace a nikdo jim to nemůže mít za zlé.

Inklinují k určitému pohodlí, těší se na procházky kolonádami, pod neony rozzářenými ulicemi a po přístavních korzech, lemovaných košatými palmami.

To je v naprostém pořádku.

Ale já,... já zastávám názor, že příroda je něčím vznešenějším.

Ona bez člověka nezahyne, člověk bez ní ano. Opustí-li člověk přírodu, bude se tato vyvíjet svými přírodními zákony dál.

Opustí-li člověk svá sídla, stanou se z nich města duchů, podobně jako město Pripjať u Černobylu.

Opouštím opět vlakem Luhačovice, pozoruji pastviny kolem trati a pražce vyťukávají k mému sluchu svoji věčnou melodií.

Den pozvolna končí, dilema možná zůstává....

Jaromír Slavíček

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109486
Týden: 363
Dnes: 6
  přihlásit poslední změna: 14.09. 2012 10:44:15